Naši cestu do Japonska jsme zahájili v sobotu brzy ráno na nyní už Letišti Václava Havla Praha. Letěli jsme s tříhodinovým přestupem ve Vídni, který jsme si tam nechali schválně jako rezervu po našich předchozích zkušenostech s letadly :) V jednu hodinu evropského času jsme vyrazili z Vídně směr Tokio obřím letadlem (určitě největší letadlo, jaké jsme kdy zažili, tuším že Boeing 777-cosi). Mělo to 10 sedadel v řadě a na nás musely zbýt zrovna ty uprostřed - self check-in nám jiné dvě vedle sebe odmítal najít.
Let měl trvat 11 hodin a do Japonska jsme měli dorazit okolo osmé ráno místního času, tudíž plán byl jasný - prospat let a po probuzení se v Japonsku jednoduše přeorientovat na nový spánkový režim. Usnout byl ale nakonec nejnáročnější úkol celého letu, economy class pro největší lůzu byla totiž dost stísněná a opravdu ne moc pohodlná. Nejnutnější dobu pro přežití jsme ale naspali. Druhou největší výzvou se v letadle stalo nesmrkat. V letadle Vídeň-Tokio už byla totiž spousta Japonců a ti smrkání staví na úroveň jakéhokoliv jiného vyměšování, které se provádí ve speciální místnosti. Vysmrkat se na veřejnosti je pro ně podobné, jako by pro nás bylo, kdyby si někdo vedle vás v letadle sundal kalhoty a vykonal potřebu do kapesníku. A pak by ho ještě zabalil a dal si ho do kapsy. Bylo to náročné, ale věděli jsme, že je potřeba tento skill trénovat.
Abych ještě chvíli pokračovala ve fekální tématice (tady je to tabu, tak se musím vybít online ;), první, co mě zaujalo po příletu do Japonska, byly záchody. Pokud jsem se kdy někomu smála, že si v Japonsku fotil záchody, beru zpět! Už to dělám taky. Některé jsou tak fascinující, že si prostě nemůžete pomoct. Tak třeba na tom na letišti mě na jeho control panelu ihned zaujala ikonka s notičkou. Že by záchod nabízel něco příjemného k poslechu po dobu pobytu? Ba ne, bylo to tlačítko, které simuluje zvuk splachování, když nechcete, aby byly slyšet jiné zvuky. Vzhledem k tomu, že jsme o tomhle tématu nedávno velmi živě diskutovali v práci (tipy a triky jak na to, aby nebylo nic slyšet), tenhle systém mě vážně pobavil. Vidíte, Japonci jsou prostě ve všem napřed. Dokonce i hlasitost si můžete nastavit!
Po prohlídce záchodů jsme se vydali pro zavazadla, prošli skrz imigační oddělení (tam chtěli jen otisky a fotku na památku) a celnici (tam už se trochu vyptávali - kde budem bydlet, jak dlouho, co tam budem dělat a tak) a hurá na Japonsko. Na letišti jsme si nejdřív došli na pobočku JR (japonské dráhy) vyměnit poukaz za pravý platný railpass a udělat si rezervaci na vlaky do Odawary, kde jsme měli sraz s Japonkami. Vše šlo naprosto hladce, slečna za přepážkou nám se vším vyplňováním poradila a našla nám i nejlepší spoj. Pak jsme zaběhli před letiště vyfotit příjezdovou fotku a pochytat nějaký internet. Náš ideální spoj ale vyrážel už brzy, tak jsme se příliš nezdržovali a šli si užívat pohodlíčko japonských vlaků - místenky, podle kterých už před příjezdem vlaku víte, kam si stoupnout, monitor, který vám ukazuje přesnou polohu vlaku a robotické prodavačky občerstvení (tady si nejsme úplně jistí ;)
Na přestup v Šinagawě jsme měli 11 minut, což nám přišlo s přesnotí japonských vlaků jako spousta času. Když ale započtete 2 špatné rady ohledně nástupiště (od zřízence stanice a místní babičky), není to zas tak moc. Asi nečekali, že bychom měli na šinkansen, a tak nás soustavně posílali na různá nástupiště lokálky. Do správného vlaku jsme nakonec naskočili doslova v posledních vteřinách. Adrenalin už od prvního dne!
Další část dne oddělím do zvláštního článku, ať to má čitelnou délku (a ať už můžu jít spát :) Ojasuminasai!
Lusi
Žádné komentáře:
Okomentovat