sobota 17. listopadu 2012

Den 1. - Hakone

K večeru prvního dne jsme společně s pěti Japonkami a jednou maminkou dorazili do rjókanu (lázeňského hotelu) v oblasti Hakone, kde nám všem zařídili ubytování. Opět jsme nestíhali valit oči. A tentokrát nejen my, ale i několik dalších Japonek z naší skupinky. Měli jsme totiž objednané celé megaluxusní apartmá s obřím obývákem s tatami částí a kuchyní, dvěma ložnicemi, koupelnou s megavanou a dvěma záchody.
Asi už vás nepřekvapí, že se u záchodu zase zastavím. Opět mě dostal. Tak zaprvé: vyhřívané prkénko je v zimních měsících fakt pecka. Kdo nezkusil, nepochopí. Zadruhé: Japonci jsou prostě geniální a tak vymysleli na záchod prima vychytávku - voda do nádržky na splachování se napouští tak, že teče přes kohoutek a miniumyvadlo a můžete si v ní umýt ruce. Tj. člověk po vás si spláchne záchod vodou, ve které jste si vy opláchli ruce. Fakt super nápad.


Poslední věcí, o které se v souvislosti se záchody zmíním, jsou záchodové trepky. Japonci jsou totiž známí tím, že si potrpí na pantofle, hygienu a pravidla. A tak nejen, že se na doma přezouvají (to třeba nám Čechům vůbec divné nepřijde), ale mají každý hned několik párů pantoflí pro různé účely. A k tomu se váže spousta pravidel. Po příchodu do chodby se člověk  před zvýšeným prahem přezout musí, na tatami zas naopak přezůvky mít nesmí (pokud nemá nějaké speciální), no a na záchod, na záchod se musí přezout do záchodových papučí pro tento účel určených. Bylo by přeci děsně nehygienické, běhat v pantoflích ze záchoda po zbytku bytu (aspoň v japonských mozcích). Blbé je, když na to člověk zapomene. Dávala jsem si pozor, dávala, ale samozřejmě se mi asi dvakrát povedlo odejít ze záchoda v záchodových pantoflích. Vždycky jsem je pak nenápadně odnesla na původní místo. Jednou jsem v nich ale načapala i jednu Japonku, tak se mi docela ulevilo.
Po celodenní cestě letadlem a náročném dni jsme byli dost unavení, a tak nám Japonky nabídly, ať si před večeří chvilku pospíme. Uvítali jsme to s radostí a natáhli se na gauči v obýváku. Ještě před tím jsme ale na uvolnění vyzkoušeli místní masážní křeslo. Co budu vyprávět - masážní polštář na steroidech, co vám namasíruje všechno od hlavy po lýtka. Bylo to dokonce i na dálkové ovládání. A to mě pobavilo nejvíc. Kromě různých programů psaných v kanji (složitých čínských znacích, které sotva přečtu), tam byly na konci tři programy psané hiraganou (jednoduchou čitelnou abecedou). Ty programy byly: ohajó, ojasumi a oširi - v překladu "dobré ráno", "dobrou noc" a "zadek". Děsně mě mrzí, že jsem si to zapomněla vyfotit. A ne, nespletla jsem se. Opravdu tam byla ikonka sluníčka, měsíčku a zadku. Vyzkoušela jsem ale pouze sluníčko. 
Po krátém spánku přišel čas jídla. Holky se opravdu rozjely a vlastnoručně navařily strašný kotel nejrůznějšch jídel. Bylo tam kareraisu ("kari gulášek s rýží", jak říká pan kuchař z pražské Miyabi), nabe neboli po anglicku hotpot (polévkoidní pokrm - voda ve které se prostě uvaří spousta věcí a pak tam zůstanou), různé saláty, kamaboko, smažené kuře, "chicken nugets... maybe"(takhle se nám snažily popsat nějaké kuřecí karbanátky) a došlo i na legendární smradlavé nattó... Inu, pravá skromná japonská večeře.
K pití jsme dostali studený Oolong čaj (který se píše znaky havran-drak-čaj, ale prý protože to tak vymysleli Číňani, ne, že by se to z nich vyrábělo) a Calpis, což je věc značně podivná. Jedná se o jakýsi kalciový nápoj, co vypadá jako mléko, ale chutná spíš jako ananas (mně) nebo jogurt (všem ostatním) a má prostě srandovní název, který amíkům připomíná "cow piss", a proto se to u nich musí jmenovat jinak (říkal Wikipedia-sensei).


Po večeři jsme Japonkám předali dárky - miniaturní skleněná zvířátka a sojové suky. Ze zvířátek se mohly rozplynout. Pokud to dělaly jen ze slušnosti, jsou v tom vážně dobré :) Následovala další japonská část programu večera - origami. Vytáhly na nás origami papíry (takové speciální čtvercové určené přímo na skládání) a jeli jsme. Nejprve obligátní výuka skládání jeřába a pak přišly různé náhodné nápady a sdílení zkušeností. Japonky vzpomínaly, jaké žáby a krabičky a čepičky se v mládí naučily, my zase z paměti vytahovali lodičky, parníčky a vlaštovky. Největší achievement pro mě byl, že jsem se naučila skládat šuriken. Následně jsme zkoušeli papírovými šurikeny metat. Povedlo se mi to náhodou rychleji než Japonkám, takže jsem dostala pochvalu, že jsem z nich největší kunoiči (ženská verze nindži).
Poté už byl nejvyšší čas na onsen - japonské lázně, kvůli kterým jsme se do Hakone vůbec vypravili.  Zbývala asi půl hodina do zavírací doby, tak to muselo být šup šup. Lázně jsou přímo v rjókanu a jsou oddělené podle pohlaví. Já s sebou měla průvodkyně, ale Jarník se musel poptat předem co a jak. Japonská maminka ho jen politovala, že to má fakt těžký a bude se muset orientovat podle ostatních, protože pravidla onsenu nejsou žádná sranda. On měl ale nastudováno z internetu :)
Rutina onsenu je následující. Nejprve se svléknete a všechno oblečení a věci krom jednoho miniručníčku si zamknete do skříňky. Pak na sebe musíte ještě před umytím napatlat krémy (tohle není povinné, jen když jste Japonky, co se o svou pleť řádně starají, což jsou asi všechny). Dál projdete do místnosti, kde je na jedné straně lázeň (takový bazének s hodně horkou vodou) a na druhé kohoutky, sprchy, dřevěné židličky a dřevěná vědýrka (nejspíš z historických důvodů, když ještě neměli sprchy). Než si sednete, polijete židličku vodou z vědýrka (hygiena především!) a pak se pořádně umyjete, abyste svou špínou neznečistili vodu v lázni (hygiena především!). A když říkám pořádně, myslím fakt pořádně a dlouho. Nebo aspoň mým Japonkám to trvalo hodně dlouho. Nechtěla jsem být za Evropské prase, a tak jsem se taky myla pomalu a důkladně. Snažila jsem se postupovat stejným tempem, ale přesto když už jsem si potřetí mydlila pravou nohu, některé Japonky byly stále ještě u kondicionéru na vlasy... Po umytí znovu opláchnete stoličku, sprchu a všechno z vědýrka (můžete ho používat i průběžně na polívání zad, ale proč, když máte sprchu) a hezky ho opřete dnem vzhůru o sprchu (tohle některé holky chtěly flákat, ale maminka na to dohlédla).
No a pak už konečně můžete do lázně. Je fakt horká (zhruba takové té teploty, jako když to přeženete s teplotou napuštěné vany a pak váháte, jestli se do tak teplé vody máte vůbec nutit lézt), ale stojí za to. Někde bývá i venkovní (třeba z přírodních jezírek okolo horkých pramenů), ale místní "venkovní" část byla stejná jako vnitřní, jen jí chyběl kus stěny.
Po koupeli v lázni následovala další část Japonské péče o pleť završená nalepením pleťové masky na obličej, do čehož jsem byla taky uvrtána ("Vyber si kterou chceš, ale ta na vybělení se pro tebe asi moc nehodí."). Zavírací dobu onsenu jsme přešvihly asi o 20 minut (holky se tak rozjely s tou péčí o tělo, že zapomněly myslet na čas). Místní pokojská nás slušně po japonsku vyhodila ("Moc mě to mrzí velevážení hosté, ale čas na koupel už uplynul.") a my se slušně po japonsku s pleťovými maskami na ksichtě omluvily, uklonily a vypařily.


Následně na pokoji jsme už jen ochutnaly a popili nějaké druhy japonského alkoholu, zahráli pár karetních her (tradiční japonská hra "prasečí ocas", Černý Petr, kterému tu říkají "baba" a mezinárodní UNO) a šli spát.

2 komentáře:

  1. Ten záchod s umyvadlem je geniální.
    A naprostá závist z fotky plného stolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Záchod s umyvadlem měl doma i chudý student (i když ne tak naleštěný), takže je to evidentně docela standard. Doufám, že tohle k nám jednou dorazí.

    OdpovědětVymazat