Na úterý jsme měli naplánovaný výlet do Hirošimy. Nebyla sice z Ósaky úplně blízko, ale se šinkanseny je všechno blízko a s RailPassem jsou šinkanseny zadarmo. Navíc jsou k němu zadarmo i místenky, tak jsme chtěli využít i téhle supr služby. Na Hyperdii (japonském idosu) jsme si večer našli ideální spojení (nejrychlejší šinkansen, co na téhle trase jezdí a platí nám na něj pas) a doufali, že do něj ráno ještě seženeme místa k rezervaci. Jenže ouha, už bylo vyprodáno. Ovšem vyprodáno bylo i na další rychlý spoj, který jel až za 3 hodiny, takže nemělo cenu čekat. Rozhodli jsme se proto zkusit nerezervovaný vůz. V Japonsku je to vymyšlené tak fikaně, že je prostě předem určené, na které vagóny jdou koupit místenky a na které ne. Když místenku nemáte, jdete rovnou do nerezervovaného vozu a nehrozí vám, že se vás hned na další zastávce bude snažit vyšťourat někdo s místenkou na vaše místo. Protože jsme na nádraží byli včas, šli jsme si vyfrontovat své teplé místečko v nerezervovaném voze.
To je další výhoda japonské vlakové dopravy. Nejen, že máte na nástupišti vyznačeno, kde budou dveře, máte tam rovnou i informace, do kterého vozu ty dveře povedou. A na větších nádražích je i na digitálním panelu spolu s dalšími informacemi napsáno, jestli vůz, který bude k téhle části nástupiště přistaven, je místenkový nebo nemístenkový. A u všech značek tvoří Japonci poklidné, spořádané fronty.
Vlak, kterým jsme jeli, má označení Sakura a aspoň pocitově nám přišel o třídu lepší než Hikari před pár dny. Sakury jsou tu nejspíš rychlejší než světlo. Dokonce mi občas zaléhaly uši. Ale možná šlo vážně jen o dojem, protože dle našich propočtů byla průměrná rychlost opět okolo 200 km/h. Pokud to bude číst nějaký odborník na japonské vlaky, nechť nás prosím opraví. Ale i zásuvky konečně byly (ovšem nemělí jsme do nich zrovna co píchnout).
V Hirošimě jsme vyzkoušeli dopravu tramvají, která vypadala silně historicky, ale byla natolik zmodernizovaná, že v ní šla v pohodě bezkontaktně použít "ósacká" tramvajenka, kterou jsme pořídili v Kjótu (měla by mít platnost pro celý region). Mělo to jediný chyták. Kartičku si musíte pípnout hned při vstupu. Když to uděláte až při rozjezdu tramvaje, už vám to přístroj nevezme. Napoprvé se nám to nepodařilo, ale řidič to za nás bez problému uměl při výstupu nafingovat.
Vystoupili jsme u proslaveného atomového dómu - jedné z mála staveb, které přežily výbuch bomby a snad jediná, která pořád ještě stojí zachovaná v původním stavu, v jakém zůstala po výbuchu. Hirošimští si na tom velice zakládají a chtějí udržet tuhle stavbu, kterou mimochodem navrhl český architekt, navždy přesně v tomto stavu jako pietní místo a připomínku hrůz jaderných zbraní.
Hirošima byla plná japonských školních výletů (jednotlivé třídy/školy se od sebe daly odlišit podle barvy čepiček) a minimálně jedna z těchto výprav dostala za domácí úkol popovídat si s cizincem. U atomového dómu si nás tedy odchytla skupinka školáků, slušně poprosili o rozhovor a následně nám pečlivě vyslovovanou angličtinou sdělili, jak se jmenují, kolik jim je let a co mají rádi za sport ("I like basketball." "I like basketball." "I like... baseball."). Pak pěkně poděkovali za náš čas a nechali nás podepsat se do jejich pracovních listů, což jsme s radostí poctivě udělali. Až později nás napadlo, že jsme se klidně mohli podepsat třeba "Baník Pyčo" a "Emer Gencyexitonly" a stejně by jim to jako úkol prošlo.
Celá Hirošima byla hodně náročný a emotivní zážitek. Město, které se dokázalo vyhrabat z příšerné katastrofy a po znovuvybudování se snaží být vlajkovou lodí boje za mír a jaderné odzbrojení, je těch emocí prostě plné. Nevím, jestli má cenu se to celé snažit nějak popisovat. Já osobně jsem brečela už u památníku dětským obětem (války, výbuchu a ozáření), který je obklopen tisíci papírových jeřábů od dětí (myslím, že nejen z Japonska.) Japonci mají totiž legendu, že tisíc složených jeřábů může splnit přání. U pomníku se každou chvíli střídají školní výpravy, předají své jeřáby, pokud přivezli, a pokloní se obětem.
Hirošimské Peace Memorial Museum je také hodně silný zážitek. Pokud budete někdy v Hirošimě, určitě stojí za to. Strávili jsme tam asi 2 hodiny, a to už jsme poslední část dost odflákli. Ocenili jsme, že to celé bylo udělané velmi apoliticky bez jasného ukazování prstem na viníky. Jednou ze zajímavostí v muzeu byly všechny protestní dopisy, které poslali starostové Hirošimy jaderným mocnostem. Někdy od šedesátých let, vždy, když kdekoliv na Zemi dojde k jadernému testu, pošle starosta Hirošimy příslušnému orgánu nebo činiteli dané země protestní dopis jménem občanů Hirošimy. K dnešnímu dni je jich 599 a poslední 3 jsou adresované prezidentu Obamovi.
Vlak, kterým jsme jeli, má označení Sakura a aspoň pocitově nám přišel o třídu lepší než Hikari před pár dny. Sakury jsou tu nejspíš rychlejší než světlo. Dokonce mi občas zaléhaly uši. Ale možná šlo vážně jen o dojem, protože dle našich propočtů byla průměrná rychlost opět okolo 200 km/h. Pokud to bude číst nějaký odborník na japonské vlaky, nechť nás prosím opraví. Ale i zásuvky konečně byly (ovšem nemělí jsme do nich zrovna co píchnout).
V Hirošimě jsme vyzkoušeli dopravu tramvají, která vypadala silně historicky, ale byla natolik zmodernizovaná, že v ní šla v pohodě bezkontaktně použít "ósacká" tramvajenka, kterou jsme pořídili v Kjótu (měla by mít platnost pro celý region). Mělo to jediný chyták. Kartičku si musíte pípnout hned při vstupu. Když to uděláte až při rozjezdu tramvaje, už vám to přístroj nevezme. Napoprvé se nám to nepodařilo, ale řidič to za nás bez problému uměl při výstupu nafingovat.
Vystoupili jsme u proslaveného atomového dómu - jedné z mála staveb, které přežily výbuch bomby a snad jediná, která pořád ještě stojí zachovaná v původním stavu, v jakém zůstala po výbuchu. Hirošimští si na tom velice zakládají a chtějí udržet tuhle stavbu, kterou mimochodem navrhl český architekt, navždy přesně v tomto stavu jako pietní místo a připomínku hrůz jaderných zbraní.
Hirošima byla plná japonských školních výletů (jednotlivé třídy/školy se od sebe daly odlišit podle barvy čepiček) a minimálně jedna z těchto výprav dostala za domácí úkol popovídat si s cizincem. U atomového dómu si nás tedy odchytla skupinka školáků, slušně poprosili o rozhovor a následně nám pečlivě vyslovovanou angličtinou sdělili, jak se jmenují, kolik jim je let a co mají rádi za sport ("I like basketball." "I like basketball." "I like... baseball."). Pak pěkně poděkovali za náš čas a nechali nás podepsat se do jejich pracovních listů, což jsme s radostí poctivě udělali. Až později nás napadlo, že jsme se klidně mohli podepsat třeba "Baník Pyčo" a "Emer Gencyexitonly" a stejně by jim to jako úkol prošlo.
Celá Hirošima byla hodně náročný a emotivní zážitek. Město, které se dokázalo vyhrabat z příšerné katastrofy a po znovuvybudování se snaží být vlajkovou lodí boje za mír a jaderné odzbrojení, je těch emocí prostě plné. Nevím, jestli má cenu se to celé snažit nějak popisovat. Já osobně jsem brečela už u památníku dětským obětem (války, výbuchu a ozáření), který je obklopen tisíci papírových jeřábů od dětí (myslím, že nejen z Japonska.) Japonci mají totiž legendu, že tisíc složených jeřábů může splnit přání. U pomníku se každou chvíli střídají školní výpravy, předají své jeřáby, pokud přivezli, a pokloní se obětem.
Hirošimské Peace Memorial Museum je také hodně silný zážitek. Pokud budete někdy v Hirošimě, určitě stojí za to. Strávili jsme tam asi 2 hodiny, a to už jsme poslední část dost odflákli. Ocenili jsme, že to celé bylo udělané velmi apoliticky bez jasného ukazování prstem na viníky. Jednou ze zajímavostí v muzeu byly všechny protestní dopisy, které poslali starostové Hirošimy jaderným mocnostem. Někdy od šedesátých let, vždy, když kdekoliv na Zemi dojde k jadernému testu, pošle starosta Hirošimy příslušnému orgánu nebo činiteli dané země protestní dopis jménem občanů Hirošimy. K dnešnímu dni je jich 599 a poslední 3 jsou adresované prezidentu Obamovi.
Z depresivní nálady z Hirošimského muzea nás průběžně vytrhovali školáci, kteří často, jak spatřili cizince, hned volali "Haró" (jakože "Hello") a občas i "Hevu e najs dei", což bylo hrozně milé.
Už se mi to zas nějak rozrůstá, takže zbytek dne asi opět oddělím až do dalšího postu.
Lusi
Žádné komentáře:
Okomentovat