Hned naše první ráno v Tokiu jsme si přivstali. U blízké svatyně v těsném sousedství rušné křižovatky jsme posnídali melon-pan (sladká žemle, neobsahuje meloun). Hned nás uvítal přátelský Japonec, strčil nám do ruky papír základních japonských frází a odšktrl si naše jména. Čekal nás totiž skupinový výlet do Kamakury.
Menší část účastníků tvořili nejaponští turisté, větší část pak Japonci chtiví konverzace v angličtině. Výlet neměl žádného hlavního průvodce, o každého turistu se staral jeden Japonec. Já dostal málomluvného týpka, který se živil jako "webshop owner". Co v tom webshopu prodává jsem nerozuměl a trochu jsem se zdráhal se ptát. Pro snadnější stmelení jsme měli utvořit týmy. Náš dostal pracovní název Super 8 podle počtu našich členů (byl nejpočetnější). Jako vedoucí týmu byl zvolen mladý singapurský reklamák Daniel, následovaly tři Japonky, dva Japonci a my jako turisté. Všichni se sčuchli překvapivě rychle a než jsme se nadáli, byli jsme v Kamakuře.
Obří socha budhy v Kamakuře je z ní asi nejznámější, takže jsme začali u něj. Socha je dutá a leze se do ní chodbou o šířce asi jeden a půl Japonce, takže náš průchod způsobil v japonské mase menší přetlak. Zdálo se, že je Kamakura častým cílem japonských školních výletů, uniformovaná hejna dětí se pohybovala všude kolem a školáci neváhali vybalit se svoje obentó (svačina v krabičce, většinou rýže a nazdobená zelenina nebo maso) jen pár metrů od rozjímajícího budhy.
Na oběd jsme se nechali zavést do tradiční japonské restaurace. Sedělo se tam na zemi na patách u nízkých stolků (vešla se pod ně bunda i foťák). Pro evropana nezvyk, takže jsme čile přesedávali do kleku a různě se snažili prokrvit odumírající nohy. Dal jsem si tempuru (mořské potvory a zelenina, obojí osmažené v těstíčku), opět skvělá volba, jídlo jsme si i vyfotili.
Další chrám na pořadu byl trochu z ruky, vyrazili jsme proto na zastávku lokálky. Už nás ani moc nepřekvapilo, že i zde bez problému fungovala karta tokijské integrované dopravy. Japonce ale dost překvapilo, že my i Singapurec ji vlastníme. Těsně při nástupu do vlaku jsme zjistili, že náš foťák zůstal pod jedním z těch šikovných stolků v restauraci. Dvě naše japonky se ochotně nabídly pro něj vrátit, my ostatní jsme pokračovali podle plánu.
Procházeli jsme obchodní ulicí Komači a stejně jako davy kolem proudících školáků jsme přebíhali od jednoho šišoku (ochutnávka zdarma, viz předchozí článek) ke druhému - byly tu sušené a pečené ryby, oříšky v cukru i čokoládě, bochánky s náplní ze skadkých fazolí s pousta dalších věcí. Nutkání něco si koupit jsme ale uposlechli.
U chrámu Hačimangu nás dohnali naše Japonky i se ztraceným foťákem. Jako poděkování od nás dostaly každá Tatranku a hlubokou úklonu. Pak se k nám přitočil starší Japonec, že dělá anketu a začal se bavit s jedním z našich. V té chvíli se ukázalo, že i japonská úslužnost má své meze - náš Japonec pána nejprve zkušeně vykolejil několika protichůdnými odpověďmi a poté ho s úsměvem ignoroval.
Poslední bod výpravy - bambusový háj - jsme prošli klusem a fotili za pochodu, abychom se vůbec stihli shledat se zbytkem výpravy. Jedna z našich japonek byla náhodou průvodkyní z povolání a v popohánění loudavých turistů měla praxi. S využitím místního autobusu (tokijská opencard opět zafungovala) jsme to stihli akorát na společnou fotku.
Celý výlet organizoval tokijský klub Explorer. Zdá se, že je to skupina japonských dobrodruhů, která jezdí společně po světě a zároveň organizuje akce pro zahraniční návštěvníky Tokia. Kancelář mají v jednom baru na Šindžuku v Tokiu a právě zde se po návratu z výletu do Kamakury konala afterparty. Chtěli jsme se seznámit i s dalšími účastníky výletu, které jsme minuli jen letmo, takže jsme se rádi přidali.
Jako malá skupinka cizinců jsme si náležitě užívali pozornosti Japonců, sklízeli chválu naší lámané japonštiny a během chvilky dostali necelou desítku nových žádosti o kontakt na Facebooku. Extra přátelský mladík v saku si mě fotil jako krasavce z Evropy, znal fotbalistu Petra Nedvěda a koncem večera prohlašoval české pivo za své oblíbené (i když ho prý nikdy nepil). Kromě toho jsme ochutnali i takojaki (knedlíčky z chobotnic) a bochánkové suši. Lusi byla vyzvána, aby si vyzkoušela otáčení takojaki během pečení pomocí jídelní hůlky a na první pokus podala velmi solidní výkon, ovšem japonce Keiko-mama (s praxí 20 let v oboru žena v domácnosti) nemohla plně konkurovat. Po debatě o češtině pak organizátorka výletu překřtila Japonsko (japonsky "nihon") na Nihonsko. Výlet, afterparty i klub se nám líbily natolik, že jsme jim slíbili poslat pohlednici z Prahy.
Jarník
Žádné komentáře:
Okomentovat