neděle 25. listopadu 2012

Den 4. - Asakusa, Odaiba, Akihabara


I po včerejší mezinárodní párty jsme se vzbudili překvapivě čilí. Jak by ne, zapomněli jsme nastavit budík, bylo už po desáté hodině. Pro zpříjemnění rána jsme se rozhodli zkusit jednu z atrakcí našeho hostelu - volně přístupnou střechu. V Japonsku má většina budov plochou střechu a Japonci je často a rádi využívají k relaxaci. Náš hostel stál na nábřeží řeky Sumida, přes řeku byl proto krásný výhled na budovu pivovaru Asahi (přezdívaná "zlaté h*vno") a náš pozdější cíl - Tokyo Skytree. Střecha měla v tomto případě pro obyvatele hostelu i praktický účel - sušení prádla.


Náš hostel byl ve čtvrti Asakusa, známé díky rozlehlému a volně přístupnému komplexu svatyní Sensó-dži. Jako hlavní vchod slouží brána zvaná Kaminarimon (Hromová brána), ve které je zavěšen snad čtyřmetrový lampion. Před svatyní Lusi využila možnosti nechat se ovanout svěceným dýmem (prý je to pro krásu i zdraví). Zaslechla při tom mladou paní, jak vedle mumlá "akačan, akačan" ("miminko, miminko") a vane si dým na břicho.
Vedle hlavní svatyně je spousta menších, některé velké jen jako psí bouda. Předpokládali jsme, že jsou určeny nějakým méně zásadním božstvům.
Celým areálem se volně vine obchodní pasáž. V ní jsme narazili na drogerii a jali se hledat šampon. Zní to jako triviální úkol, ale opak byl pravdou. Plavali jsme v kondicionérech, pleťových maskách a tělovém mléce, až po hodné chvíli jsme narazili na tu správnou kombinaci znaků určující šampón a šťastně jej koupili.

Po pár metrech se před námi náhodou vyloupla restaurace, kterou jsme hledali už dopoledne o pár bloků dále. Jmenovala se Magurobito (maguro=tuňák, bito=lidé), doporučoval ji František Fuka i knižní průvodce a šlo o typické kaitenzuši - na běžícím pásu se před vámi promenují talířky s kousky suši. Jako bonus si můžete objednávat přímo u sušaře stojícího za běžícím pásem proti vám. Ten vám suš sežene nebo vyrobí přímo před očima. Talířky mají různé barvy, od toho se pak odvíjí cena jídla. Skončili jsme se sloupcem asi 14 talířků v barvách nižší části cenového spektra. Po prosbě o zaplacení přišla číšnice, ručním skenerem talířky projela (podezříváme je z RFID čipů) a dala nám účet v podobě čipové karty, který jsme u východu zaplatili. Nejsme suši znalci, suši nám chutnalo víc než v pražském Makakiku, ač byl menší výběr forem (výhradně maki a nigiri). Naopak ryb a mořských potvor bylo přehršle, většinu jsme nedokázali identifikovat. Oba dohromady jsme se nasytili za méně než 1000 Kč dohromady.
 

Dalším úkolem bylo sehnat v předprodeji lístky do muzea studia Ghibli. Jsou na to speciální automaty v řetězci samoobsluh Lawson, fungují ovšem pouze v japonštině. Brzo jsme jeden takový automat našli a po troše zápolení správně navolili požadovaný čas a počet lístků. Japonskou kreditku jsme neměli, chtěli jsme proto platit v hotovosti. S pomocí kolemjdoucích školaček se nám podařilo najít i volbu pro platbu v hotovosti. Až potud se všechny návody pro cizince shodovaly. Jenže ouha, automat chtěl jméno - ve znacích kandži a katakanové abecedě. Naťukal jsem katakanou JAROSURABU MERON, ale jak to dát do kandži znaků mi bylo záhadou. Pomlčky ani mezery si automat místo toho vnutil nenechal, čtení kandži i katakany se totiž muselo shodovat. Přivolal jsem prodavačku, která to vyřešila fikaně - nechala si jméno nadiktovat a místo kandži ho prostě naťukala v hiraganové abecedě. Při psaní jména MERON jí ani necukly koutky.
Aby tomu nebyl konec, chtěl automat ještě telefonní číslo. České číslo v mezinárodním formátu se ale nevešlo celé, tak jsem to nechal být. Teprve pak automat vydal účtenku, tu jsme u pokladny zaplatili a dostali vytoužené vstupenky.

V dobré náladě jsme vyrazili k nejvyšší budově Tokia - mrakodrapu Skytree. Podcenili jsme kumulovatelnost Japonců - Skytree je žhavá novinka, fronta zabírala celý sál a později z webu jsme zjistili, že běžná čekací doba ve frontě na lístky je v řádu hodin.
Posunuli jsme se proto na umělý poloostrov Odaiba, který měl být centrem zábavy. Vzhledem k pokročilé hodině tam ale moc sranda nebyla - muzeum vědy Miraikan mělo do pěti, Fuji TV také a i všechny herny se nám evidentně vyhýbaly. Náladu nám mírně zlepšila jen automatická jednokolejka Jurikamome (jezdí bez řidiče), která zajišťuje na Odaibě dopravu. Po visutém mostě nočním zářícím Tokiem to byla skvělá projížďka.

I přes podvečerní hodinu jsme se rozhodli navštívit Akihabaru - centrum anime, mangy a elektroniky. Potkali jsme několik obchodů s mangou - většina jich je na skromné ploše, ale dosahují výšky až sedmi pater. Platí přitom, že čím vyšší patro, tím divnější a podpultovější sortiment. Z anime zboží jsme poznávali necelou polovičku, z mangy výrazně méně. Zákazníci byli převážně kravaťáci od školního do středního věku. Nějaké mangy jsme si koupili, prodavač nám je zabalil do černé (a tudíž neprůhledné) tašky.
Po částečném nabažení mangou chtěla Lusi zkusit nějaké hudební hry. Ukázalo se ale, že většina heren oplývá hlavně automaty s lovicím ramenem (říkají tomu UFO catcher) a střílečkami. Až v jedné zapadlější části jsme našli DDR a novinky Jubeat (ťukání do rytmu na 16 tlačítkách) a Maimai (ťukání do rytmu na skle obří pračky).
Na večeři jsme použili tentokrát jídelní automat - na ulici jsme koupili stravenky, uvnitř dostali karé raisu (kari gulášek s rýží) a udon (tlusté nudle s vývarem).
Lusi přišlo, že to nějak není ta pravá Akihabara. Potvrdilo se nám to dva dny poté - obchody skutečně zavírají kolem šesté odpoledne a jdou rozlezlejší, než se zdá. Takže pokud se do Akihabary chystáte, nejezděte večer a nastudujte si, kde jsou jaká obchodní centra.

 
Jarník

Žádné komentáře:

Okomentovat