Ráno nám končil pobyt v hostelu Khaosan, tak jsme sbalili krosny (už trochu ztěžkly) a šli se checkoutovat. Na rozloučenou jsme dostali ještě minibalíček s pár bonbóny a japonskými frázemi. Mně ale mnohem víc zaujal jiný jazykový leták dostupný v hostelu, a to Japonština pro ženy obsahující fráze jako "Jsem už trošku opilá" a "Dneska nechci jít domů".
Než se vydáme do Kjóta, rozhodli jsme se dát ještě jednu šanci Akihabaře. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme potřebovali druhou redukci z japonské zásuvky na naši. Do té, kterou máme půjčenou od kolegy, se totiž kabel od notebooku skoro nedá narvat a nechtěli jsme ji ničit. Tentokrát jsme se na Akibu pořádně připravili. Prostudovali jsme předem online mapu a v hostelu jsem nabrala ještě jednoho průvodce Akihabarou z materiálů k rozebrání. Moje podezření, že to, co jsme viděli a zažili předevčírem, nebyla ta pravá Akihabara, se potvrdilo. Sice tu bylo o poznání méně slečen v maido oblečcích lákajících do kaváren ve vyšších patrech, ale za to se tu rozrostlo to pravé "Electric Town". V průchodech mezi domy se táhla dlouhá tržiště s přehršlí všemožného elektromateriálu, drátů a součástek. Naši redukci jsme sehnali hned v prvním stánku, který jsme zkusili.
Dál jsme se vydali prozkoumat něco, co se na mapě tvářilo jako rozlehlý barák s popiskem Anime Center. Ve skutečnosti to ale byla administrativní budova se spoustou konferenčních sálů. V jednom křídle se nejspíš konají i nějaké eventy spojené s anime, teď tam ale žádný nebyl a okolo normálně proudili kravaťáci. V té samé budově jsme ale našli i malý "Official Anime shop", který nám bohatě stačil k nákupu suvenýrů pro naše anime postižené kamarády a pár krávovin pro nás. Já si pořídila spací klapky na oči s leloušíma očima a Jarník totoří sponu na kravatu. I v tak malém krámě měli ale spoustu nečekaných věcí jako je NGE odpadkový koš nebo K-On tamburína.
Pokud vás anime nezajímá nebo vám dosavadní odstavec stačil, ten následující můžete přeskočit. Co se týče popularity seriálů podle prodávaného zboží všude po Tokiu, tak to vypadá, že nejznámější a nejoblíbenější jsou tu One Piece, Doraemon a Mašinka Tomáš (srsly). Pokud jde o merchandise na Akihabaře, tak jednoznačně největší propagaci má Evangelion (právě vzchází nový film z Rebuild série), dál se pak zdá, že frčí K-On, Madoka, Gundam, Tiger&Bunny a potom nějaké další v současnosti běžící série. Taky jsem všude narážela na postavu, co se jmenuje Medama Ojadži a vypadá jako obří oční bulva s nožičkama nebo tak něco. Až později jsem dohledala, že se jedná o postavu z mangy GeGeGe no Kitaro. Inu, jsou věci, ve kterých mám mezery (a zas tak moc mě to netrápí).
Pokračovali jsme do obchodů, které konečně odpovídaly mým očekáváním. "Jo, takhle nějak jsem si to představovala, dobrý, už můžeme jít." Nečekaně příjemným překvapením v Akibě byla palačinka, co prodávali na ulici. Na obrázku vypadala náramně a v reálu chutnala snad ještě líp. Byly v ní jahody, mandle, šlehačka, zmrzlina... prostě mňamka.
Abychom nešli z palačinky hned na oběd, proložili jsme to aspoň jedním Jubeatem. Dala jsem si jen jednu hru, ale na začátečnické úrovni jsem pokořila všechny protihráče, které mi systém přidělil. Stihla jsem si tam i oblíbit jednu písničku, ale už jsem zas zapomněla, jak se jmenovala, tak holt budu muset někdy jít ještě jednou.
Na oběd jsme zaskočili do vyzkoušeného podniku s objednávacím automatem. Jako staří mazáci jsme už i věděli, že pokud si naklikáme polévkoidní jídlo, musíme hned po odevzdání lístečku nahlásit, jestli ho chceme s nudlemi tlustými (udon) nebo tenkými (soba). I automat na vodu zdarma jsme tentokrát našli. Všimli jsme si, že je v Japonsku standard dávat ke všemu většinou neomezené množství vody nebo zeleného čaje zdarma. Jen v podnicích, kde se očekává, že budete spíš chlastat, si o vodu musíte říct. Bez problémů vám ji ale přinesou a samozřejmě nic neplatíte. Po výtečném obědě už byl čas vyrazit směr Kjóto.
Do Kjóta jsme jeli opět šinkansenem, tentokrát šinkansenem Hikari (světlo), což má naznačovat, že by měl jet skoro rychlostí světla. Nicméně dle našich propočtů jel průměrně jen 200 km/h. Ano, bylo to o něco rychlejší a pohodlnější než většina českých vlaků, ale nijak zvlášť unesená jsem z něho nebyla. Asi jsem měla moc vysoké očekávání, ovšem ve výsledku to byl prostě jen vlak, co jede docela rychle. A ani slibovanou zásuvku neměl. Doufali jsme, že doženeme skluz s reporty. No, pro mě byla ta palačinka v Akihabaře větší zážitek než celý šinkansen.
Do Kjóta jsme dorazili zhruba v šest večer a sraz s naším couchsurfingovým hostitelem jsme měli mít až v půl deváté pár stanic metrem od hlavního nádraží. Měli jsme tedy zhruba dvě hodiny, za které jsme chtěli stihnout prohlídku chrámu Kijomizudera, který měl být v tuhle dobu zrovna speciálně osvětlen a otevřen pro turisty na "noční" prohlídky.
Nejprve ale bylo potřeba zařídit pár základních náležitostí na Kyoto Station jako najít skříňky, hodit do nich bágly, zařídit si místní tramvajenku a najít zastávku autobusu. Kdekoliv jinde oběhatelné za pár minut, ale Kyoto Station je takové bludiště, že jsme se na něm pořádně neorientovali ani po třech dnech, kdy jsme z Kjóta odjížděli. V Tokiu jsou některé stanice taky značně komplikované, ale o dost líp značené, takže většinou stačí koukat nad hlavu a jít po správné barvě. V Kjótu bylo značení spíš nahodilé, takže zařizování nám sežralo dobrou půlhodinku. O to zklamanější jsme byli, když nám pak autobusák při výstupu z busu prozradil, že elektronická tramvajenka (IC card) u něj neplatí (ačkoliv oficiální průvodce na netu tvrdil něco jiného). Pokud tedy nemáte speciální jednodenní lístek na dopravu, platí se v autobusech v Kjótu následovně. Připravte si přesnou částku (částka je pro linku jednotná, ať s ní jedete,jak dlouho chcete). Pokud nemáte přesnou částku, strčte tisícijenovku do vychytané rozměňovací mašinky umístěné u řidiče a vypadne vám tuna drobáků. Jakmile už máte přesné drobáky, vhoďte je do méně vychytané mašinky, která vlastně není mašinka, ale obyčejná průhledná kasička. Peníze se do kasičky sypou dlouhým průhledným tunelem, takže řidič má dost času je očima zkontrolovat.
Po překonání záludností s placením za autobus jsme se za davem vydali směr chrám. Chrám i momidži okolo byly krásně nasvícené. Chrám byl starobylý, momidži červené, takže pokocháníčko jedna radost. Věděli to nejspíš i Japonci, protože jich tam proudily celé davy. Je to prostě tak dobré, že i Japonci sami se na to jezdí dívat. Problematický pro nás tento fakt byl až při cestě zpět na nádraží, kdy se celá mračna Japonců pokoušela dostat do stejného busu, který jsme potřebovali chytit my. Nacpali jsme se, ale tlačenice v Tokiu hadr (asi jsme v Tokiu nebyli v té správné špičce, protože žádné natlačovače jsme nezažili). V Praze takový nátřesk pamatuji z dob, kdy na Barrandov ještě nejezdily tramvaje. Na nádraží naštěstí vystupovali všichni, tak se nám povedlo dostat se i ven.
Následovalo setkání s naším hostitelem na následující 3 noci a zároveň naše první zkušenost s couchsurfingem. Ubytovával nás miloučký student jménem Hadžime a nemůžeme si ho vynachválit. Hned po setkání na smluveném místě podotknul, že máme obří bágly (Sakra, Japonci, dohodněte se. Jsou teda extrémně malý nebo velký? Pohled na ně se asi liší v závislosti na genderu :) Pak nás zavedl do svého bytu, odkud se zrovna pakovaly couchsurfující Finky. Hadžimeho garsonka byla extrémně maličká, ale přesto ji byl ochotný celou sdílet s couchsurfery, kteří se u něj střídají jak na běžícím pásu. Prostě jako správný Japonec, když něco začne dělat, tak to bere vážně a dělá to pořádně. Má za to náš nezměrný obdiv.
Protože jsme měli všichni hlad, vzal nás do blízkého konbini (convenience store - malá sámoška, otevřená 24/7) koupit si něco k snědku. S Jarníkem jsme sáhli po onigiri a tipovali jejich obsah podle obalu. A tady se nám konečně povedl dlouho očekávaný trapas. Japonsky se totiž fazolová pasta a hovínko řeknou hodně podobně (anko a unko), tak jsme si z toho tak dlouho dělali srandu, až jsme čekali, kdy to někdo z nás vážně splete. Jarník vyhrál. Ale nikdo ho nejspíš neslyšel, když identifikoval onigiri jako hovínkové.
Jelikož nám Hadžime předem napsal, že o Čechách nic neví a obrázek si udělá podle suvenýrů, které jsme mu nabídli přivézt, vybírali jsme fakt pečlivě. Když se ale ukázalo, že moc rád jí, zdálo se, že jsme jídelními suvenýry (lázeňské oplatky, pardubický perník, pečený čaj...) nemohli šlápnout vedle. Velkou radost (pokud nebyla opět obligátně předstíraná :) měl i z české fotbalové šály. Dál od nás krom pár drobností dostal ještě miniaturní Becherovku. Měli jsme štěstí, že Finky mu před námi daly jejich vyhlášenou kořalku Salmiakki specifické chuti, tak aspoň nemusel lhát a mohl říct, že mu Becherovka chutná o něco víc. Pak jsme ještě trochu pokecali, položili na bok stolek, abychom měli kde spát, rozložili geniální minipohovku a zalehli.
Lusi
Žádné komentáře:
Okomentovat