středa 28. listopadu 2012

Den 8. - Nara

Ráno po noční šichtě našeho hostitele (v rámenárně) a naší noční šichtě (uploadování fotek na web a dopisování blogů) jsme se všichni probudili až s Hadžimeho budíkem v jedenáct, což tedy úplně v plánu nebylo. Jelikož měl Hadžime v poledne skládat zkoušku z angličtiny, museli jsme rychle vyfičet z baráku, aby se vůbec stihl připravit.
V plánu jsme měli cestu do starobylé Nary, vzdálenou necelou hodinku vlakem z Kjóta. Vlak anglicky označený jako "Rapid Train" je víceméně něco jako náš rychlík. S komfortem šinkansenu se nedá srovnávat. Jednou skvělou věcí se od našich vlaků ovšem liší. Má ve velkokapacitních vozech u každého dvousedadadla geniální mechanismus díky kterému jde přehodit opěradlo na druhou stranu sedačky a tím otočit směr, kterým je orientovaná. Jedete vlakem s kamarády a chcete si povídat? Není problém! *CVAK* a máte vytvořenou čtyřku čelem k sobě. Nelíbí se vám, že by si naproti vám do čtyřky mohl někdo sednout a museli jste se na něj celou cestu dívat? *CVAK* a máte soukromí.
Cestou jsem se snažila napsat pohledy, ale jelikož co do míry cukání byl vlak úplně stejný jako český rychlík, moc to nešlo.
Nara je město se spoustou tradičních chrámů a svatyní. V informačním centru v Kjótu jsme dostali mapku pro turisty, Hadžime nám poradil, co podle něj stojí za to, a tak jsme mohli rovnou vyrazit.
Hned po pár minutách v Naře jsme ale na ulici narazili na jakousi slavnost spočívající v tahání pojízdné svatyně na obřích lanech po ulici tam a zpět. Ani nevíme jak, ale hned jsme byli taky zapřaženi. Tak jsme si spolu s několika desítkami Japonců za pokřiku "Sorjá!" potahali svatyni dolů a nahoru hlavní ulicí. Tohle se každý den nepřihodí. I když možná v Naře... Kdo ví?


Po opuštění lan jsme jako první okoukli chrám Kófukudži s několikapatrovou pagodou, která je symbolem Nary a někteří z vás ji možná můžou znát z vlezlé reklamy na Fit'sJelikož bylo obstojné počasí, měla jsem kousek od chrámu konečně příležitost ochutnat točenou zmrzlinu s příchutí zeleného čaje mačča. Jarník byl ještě odvážnější a dal si zmrzku s příchutí miso, což je slaná pasta ze sojových bobů, ze které se obvykle dělá polévka. Jarníkova softo (tak tady říkají točené zmrzlině - od sousloví soft creme, aisukurímu je zřejmě vyhrazeno pro nanunky) byla kupodivu sladší a chutnější než ta moje.


Nara je kromě chrámů proslavená ještě jelínky japonsky nazývanými šika. Nejsem přesně schopná říct, jestli jde spíš o jeleny, srnce nebo daňky, ale jsou to takoví ti, co vypadají jako Bambi (mám pocit, že jsem tam zahlédla prodávat i nějaký Bambí merchandise :). Šiky se volně procházejí po celé Naře, ale největší koncentrace je jich v Narském parku. Určitě i z důvodu, že je zde spousta turistů, kteří si tu můžou koupit oplatky určené ke krmení šik. Jelínci jsou slušně vychovaní a když prosí o oplatku, zpravidla se slušně ukloní. Reagují dokonce i na vaše úklony.
Pokud jste ovšem jediný turista v okolí deseti metrů, který má ještě plný balíček sušenek, jde i šičí slušnost stranou a silnější vyhrává. Šikám se dá většinou celkem v pohodě utéct nebo je uplatit oplatkou (jsou zhruba jako české odrzlé labutě), přesto jsme posléze zjistili, že se jich dost Japonců bojí. Jedna Japonka ale po shlédnutí našeho klanícího videa svůj názor na šiky trochu poupravila. Pořád je nemá ráda, ale dokážou prý být roztomilé. I cedule v parku ovšem upozorňují, abyste nezapomínali na to, že jsou to přecijen divoká zvířata.


V Naře jsme nevynechali ani chrám Tódai-dži, ve které je ukryta největší socha Buddhy v Japonsku. Krom Buddhy nás zde zaujal ještě sloup s dírou, na který stáli frontu rodiče s dětmi a děti touto dírou prolézaly. Některým se moc nechtělo, a tak je maminky musely na jedná straně do sloupu doslova natlačit a na druhé straně vytáhnout. Tahle tradice nám dost vrtala hlavou, tak jsme se jedněch rodičů zeptali, proč to vlastně dělají. Jako odpověď se nám dostalo: "No jo, proč vlastně?". Náš hostitel se to pak večer pokoušel zahladit tím, že to snad možná nosí štěstí nebo tak něco.
Poblíž chrámu (na veřejných záchodcích :) jsem si všimla ještě jedné zajímavé věci. Zdá se, že čím historičtější město, tím méně "western style" záchodů a více těch "japanese style", což je v podstatě obrácený turecký záchod. Tohle jde ještě pořád mimo moje chápání. Proč si národ, který vynalezl geniální západní záchody téměř s umělou inteligencí, pořád ještě potrpí na vykonávání potřeby ve dřepu? Že by měli potřebu si čas od času dokázat, že jsou borci, když si u toho nepočůrají boty? Záchodová polemika by vydala na samostatný článek, tak radši popojedem.
Cestou na nádraží nás zastavil chlapík, co tvrdil, že je básník, a rozhovor začal dost mile tím, že byl v Praze a jak je evropská kultura lepší než americká, protože se u nás pořád čte dost knížek a tak. Po chvíli ale sklouzl k šíleným konspiračním teoriím od židovsko-komunistického spiknutí až po to, že bůh je největší terorista. No, vrazili jsme mu 500 jenů (momentálně nejnižší udatelná mince, co jsme měli) za jeho samizdatovou knížku anglických metahaiku a pelášili pryč. 
Večer jsme našeho hostitele pozvali do jeho oblíbené restaurace, kde jsem vyzkoušela japonské "korokke" neboli krokety. Jsou to vlastně jen osmažené poměrně velké hrudky rozmačkaných brambor s nějakými kousky neidentifikovatelného masa uvnitř. Byla jsem ráda, že jsem to zkusila, ale už jsem v Japonsku měla výrazně lepší chuťovky, tedy.
Po večeři jsme koupili a doma otevřeli ještě švestkové víno, požírali japonskou směs (které tady samozřejmě neříkají japonská směs) a čuměli na Glee, protože náš domácí byl fanoušek a poslední díl měl nahraný z televize (v Japonsku to moc sledovanost nemá, tak to dávají o půlnoci). How cool is that? Ještě podotknu, že to bylo z druhé řady, takže žádné spoilery a v angličtině s japonskými titulky, takže žádná jazyková bariéra.
Lusi

1 komentář: