čtvrtek 29. listopadu 2012

Den 9. - Kjóto, Ósaka

Ráno jsme se sbalili a chtěli se naposledy vyfotit s naším hostitelem. Po pohledu do zrcadla ale rozespalý Hadžime prohlásil "not good for Facebook", takže jsme se aspoň sami nechali vyfotit na našem oblíbeném gauči. Rozloučili jsme se, vyzvedli z nudlárny zapomenutý deštník a vyrazili na kjótské nádraží. Ukázalo se, že najít prázdnou skříňku na úschovu krosen je trochu ořech, ale po prozkoumání odlehlejších částí nádraží jsme nakonec uspěli. Skříňky jsou na většině nádraží a fungují buď mechanicky (dostanete klíč) nebo digitálně (dostanete PIN). Naše dvě krosny se nám obvykle vešly do skříňky střední velikosti za 400 jenů (cca 100 Kč).
Lokálkou jsme pak vyrazili do nedalekého chrámu Tófukudži. Pověst o nejhojnějších a nejkrásnějších momidži v chrámu nelhala, navíc nám přálo počasí. Viděli jsme i zenovou zahrádku, na posezení u ní jsme ale neměli pomyšlení, čekal nás ještě nabitý program.

 

Venku jsme si sedli na zídku a pustili se do snídaně. Lusi měla svůj oblíbený melonpan, já měl sladkou žemli s kukuřicí, majonézou a párkem, pak mušipan (zvláštní muffin ze sladkého kynutého těsta připomínajícího naše houskové knedlíky) s kousky sušeného ovoce a nakonec lívanečky s javorovým sirupem. Japonské pečivo ze sladkého vlhkého těsta mi začínalo dost chutnat. Narazili jsme i na Sprite v dvoudeckovém podání a přisoudili to lokalizaci na japonské výškové poměry.


Pěšky jsme pak došli ke svatyni Fušimi-Inari. Ta je charakteristická jasně červenými bránami a soškami bílých lišek, které zde hrají nějakou roli posvátného zvířete. Kromě chrámů je hlavní atrakcí průchod v délce několika kilometrů tvořený zmíněnými červenými bránami - jedna přitom těsně přiléhá k druhé. Brány postupem času chátrají, ale cestou jsme potkali několik řemeslníků, kteří pilně pracovali na jejich údržbě a výměně. U vstupu jsme zahlédli i jakýsi ceník a až po bližším zkoumání jsme zjistili, že na každé bráně je kromě data vztyčení uvedeno i jméno nějaké společnosti - pro zlepšení karmy si tedy nejspíš můžete zaplatit vztyčení vlastní brány. Na celou túru skrz brány jsme si netroufli a záhy to otočili zpět na vlak.
Cestou jsme se zastavili v bufetu, který působil rustikálně a původně - žádné anglické popisky, klečení pěkně na zemi u ministolků, bok po boku spolujedlíků a obsluhující babička, které bylo odhadem něco kolem 150 let. Zvládli jsme si objednat, správně to sníst i zaplatit - to vše v japonštině, takže jsme se sebou byli spokojeni.

 
Vrátili jsme se do Kjóta pro krosny a rychlíkem přejeli do Ósaky. Ósačané mají specifický přízvuk a občas pověst venkovanů, nám se k tomu nabízela paralela Tokio = Praha, Kjóto = Brno, Ósaka = Ostrava. Na dvě noci se tu naším útočištěm stal hostel Toyo. Po čtění Werkova blogu jsme se trochu obávali (zmíněný hostel překřtil na "hotel hrůzy"), ale po maličkém pokojíku v tokijském Khaosanu nám široká místnost s rohožemi tatami na spaní vrátila úsměv na tvář. Měli jsme dokonce přímo na pokoji televizi a umyvadlo, wifi taky fungovala.
K večeru jsme vyrazili do nákupní čtvrtě Šinsekai. V jejím centru stojí Ósacka věž, hlavní symbol města i okolí. Od ní se rozbíhající do stran uličky s obchody a bary s místní specialitou - kušikacu. Jsou to takové malé řízečky na špejli, kromě hovězího je tu dělají i ze sépie, kuřete, chobotnice, krevet, vyzkoušeli jsme i "hand of crab". Vtipné je, že znak pro "kuši" (špíz) má tvar dvou obdélníků pod sebou, protnutých svislou čarou, takže to skutečně vypadá jako špíz. Hned v prvním baru nás zaujala vanička plná syrových zelných listů položená na stole vedle vaničky s hustou tekutinou. Po objednání kušikacu nám číšník vysvětlil, že je to předkrm a zelí se má namáčet do přiložené omáčky. Zkusili jsme a nebylo to špatné. Než nám přinesli špízy, sešrotovali jsme většinu zelí.



Na rozdíl kušikacu jsme ale s návštěvou obchodů moc nepochodili. Už po sedmé hodině měli všude zavřeno a zbyla jen sámoška Lawson. Koupili jsme nějaké sladkosti a já chtěl zkusit i něco čerstvého. Zalíbily se mi chobotničí knedlíčky takojaki - další místní specialita. Prodavačka mi je dokonce beze slova ohřála. Byl to ale chyták, nebyly to takojaki, ale nějaké kuřecí karbanátky, i přesto přišly vhod. Lusi si přitom pochvalovala jednotné značení náplní onigiri - lososové jsou vždy oranžové, tuňákové modré atd. Ač má každý výrobce jiný design, barevné schéma prakticky bezvýhradně dodržují. 

Jarník

2 komentáře:

  1. Super poznatky a zazitky, skutecne zabavne pocteni! Kdy bude dalsi prispevek a kolik dohromady dnu jste byli? Nejradsi bych komentovala kazdej clanek, vsude je neco zabavnyho...Uz to dopiste a zase nekam jedte :-D

    Danca S.

    OdpovědětVymazat
  2. Jé, děkujeme. Jen komentuj! Nás to těší :)
    Byli jsme 14 dní. Další den jsem psala já a kvůli mé grafománii zas bude muset být rozdělen na dva články. První půlku zveřejníme dneska, druhou až ji dopíšu...

    OdpovědětVymazat