Den 13. - Tokio

Zbýval nám poslední den v Japonsku, s taháním těžkých krosen už jsme si nemuseli lámat hlavu, takže nastal ideální čas na nákup suvenýrů. Naše japonská hostitelka měla večer na návštěvě kamarádku, která pracuje v komplexu stanice Tokyo Station a doporučila nám jej jako ideální místo. Vydali jsme se tedy nejprve tam. Obchodů tu bylo plno, ale všechny byly kvalitou i cenou o něco výše, než jsme si představovali. Náhodou jsme zahlédli směrovku "Character Street" a vydali se prozkoumat, co označuje. K našemu překvapení šlo o pasáž poskládanou z obchůdků se zbožím věnovaným různým známým postavičkám a maskotům. Část jsme jich neznali (většinou maskoti TV stanic), s radostí jsme ale přivítali krámek věnovaný studiu Ghibli. Na rozdíl od obchůdku v Ghibli muzeu tu nebyla hlava na hlavě a i sortiment byl o něco širší. Vzali jsme si A3 kalendář a pár drobností.

S velikánskou taškou v ruce jsme vyrazili do další suvenýrové lokace - čtvrti Asakusa. Minulý týden jsme tu bydleli a místní obchodní pasáže jsme si zhruba prošli, takže jsme šli na jistotu. Po sehnání pár drobností pro naše rodiny jsme usedli k obědu v již dříve vyzkoušeném kaitenzuši Magurobito. Tentokrát jsme měli lepší představu o cenách a obecně se cítili o trochu jistější v kramflecích, talířky s tuňákem ani úhořem unagi jsme proto nešetřili.

Dalo se do deště a suvenýrů jsme měli dostatek, chystali jsme se proto někam zapadnout a na internetu si najít zítřejší spoj na letiště. V infocentru měli počítače s internetem zdarma, ale bez míst k sezení. Poradili nám ale, že vedle je specializovaná internetová kavárna. Vyjeli jsme do čtvrtého patra a vstoupili do "manga café". Už jsme o tomhle typu podniků slyšeli různé zkazky (kamarádi to doporučovali jako místo k přespání), naše očekávání proto byla rozporuplná. Museli jsme si založit členskou kartičku, vybrali jsme si jedno místo u počítače (k dispozici byly i privátní kabinky, pro nás zbytečný luxus) a druhé jen na sezení. Všude bylo krásně čisto, teplo, zdarma studené i teplé nápoje, možnost objednat si jídlo nebo si dát sprchu. Prostě ideální útočiště pro utahané pocestné. V klídku a teple jsme pobyli necelé dvě hodinky a zaplatili za to v přepočtu cca 300 Kč na osobu i s členským poplatkem.

Suvenýrů jsme měli dostatek, vyrazili jsme proto navštívit ještě obchodní centrum Sunshine City ve čtvrti Ikebukuro. Mělo zde být muzeum zmrzliny, nedařilo se nám ho ale najít. Paní na informacích nás nasměrovala do zábavního centra o patro výše, vstupné bylo do areálu bylo ale nemalé a celodenní. My měli jen necelou hodinu, takže jsme se rozhodli to nechat napříště. Při návratu jsme přes ulici zahlédli herní centrum, Lusi lákala možnost si ještě něco zahrát. Po společném Jubeatu si vyzkoušela ještě novou hudební hru Reflec Beat spočívající v odrážení objektů klikáním do rytmu na touchscreen.

Na stanici Ikebukuro jsme trochu divoce hledali locker, do kterého jsme si uložili tašku se suvenýry. Po několikerém oběhnutí stanice jsme v hledání uspěli a vyrazili zpět do naší domovské Džijúgaoky. Na stanici jsme totiž měli sraz s naší japonskou hostitelkou a kromě toho i její učitelkou z hudební univerzity. Ta si jako doprovod přivedla i svou dceru (možná proto, že uměla velmi dobře anglicky). Již na začátku našeho pobytu jsme si přáli vyzkoušet jakiniku, ale splnilo se nám to až dnes - šli jsme na večeři do jakiniku restaurace. Jakiniku znamená doslova "pečené maso" a přesně tak to i funguje. Fígl je v tom, že si maso (křehoučké nakládané plátky hovězího) sami pečete na horké plotně umístěné ve stolní desce. 

Číšník nám přinesl sadu čtyř nebo pěti různých druhů hovězího, japonky měly praxi, tak nám s pečením pomohly. Potom jsme vyzkoušeli i pečenou zeleninu, mimo jiné zelné listy a sladké brambory, ale mým favoritem zůstalo hovězí. Co se pití týče, slečny zůstaly u piva a vína, já si ze zvyku dal saké. Číšník přinesl skleničku postavenou v malé lakované krabičce a jal se nalévat saké do skleničky. V nalévání neustal ani tehdy, když se saké přelilo přes okraj skleničky a začalo plnit krabičku. Bylo mi vysvětleno, že si pak mám obsah krabičky dolévat do skleničky.

Paní učitelka i její dcera byly velkorysé a tolerovaly naši neohrabanou japonštinu. Dozvěděli jsme se, že jejich japonský soubor se opět chystá do Prahy a slíbili jsme, že se přijdeme podívat. Po večeři jsme se rozloučili a zbytek večera se věnovali pěchování krosen.

Jarník