Den 14. - Tokio - Praha

Poslední noc v Japonsku jsme se moc nevyspali. Naše ubytovatelka je zřejmě noční živel, takže návštěva jejího přítele někdy okolo jedné v noci nás moc nepřekvapila. To, že ale ve tři ráno odešli do obchodu, nevzali si klíče ani telefony a pak se nás snažili probudit zvonkem z ulice, to už bylo docela dobrodrůžo, než nám rozespalým došlo, co se vlastně děje.

Ráno jsme ale vstali podle plánu, dobalili krosny (teď už se nám do nich tedy rozhodně nevešly i malé batohy jako na začátku cesty) a vyrazili na metro. Když jsme dojeli do míst, odkud už nám na další cestu stačil Rail Pass, zkusili jsme vrátit nabíjecí tramvajenky. Šlo to naprosto bez problému u prvního okénka, které jsme potkali. Strhli si poplatek (menší než byla původní záloha na kartu) a všechny zbývající peníze nám vrátili. Kéž by se služby Pražského dopravního podniku aspoň trochu blížily tomu Tokijskému. Dva příklady za všechny:

• Když přijíždíte metrem do stanice, vidíte na obrazovce nad dveřmi, kde vaše dveře přesně zastaví a kde budou v té stanici jaké východy, schody a výtahy.
• Procházení turnikety je udělané opačnou logikou, než jinde. Turnikety jsou defaultně otevřené, jen když přijde někdo, kdo nemá platnou jízdenku, turniket se zavře. Takže když jsou všichni poctiví, můžou proudit nepřetržitě.

Na letiště jsme jeli Narita Expresem, který byl bezkonkurenčně nejmodernějším vlakem, kterým jsme v Japonsku za celou dobu jeli. Vymožeností až na půdu včetně obrazovky, na které se kromě údajů o jízdě ukazuje i to, ze kterého terminálu létají které letecké společnosti a které dnešní lety mají zpoždění nebo jiné problémy.

Na letišti jsme se pokusili najít místo, kde by bylo možné si nechat obalit batohy. Tušili jsme, že nemáme moc šanci a po několika nechápavých pohledech místních zřízenců jsme to vzdali. Japonci všichni cestují s pevnými kufry a svým aerolinkám nejspíš důvěřují, tak nic takového asi nepotřebují. My to se svými měkkými krosnami, ze kterých na všechny strany trčí poutka, neriskli. Vytáhli jsme vlastní zakoupené potravinové folie a jali se balit.

Dál následoval už známý self check-in, trochu zpestřený tím, že odmítal identifikovat Jarníkův pas, ale na číslo letenky už zabral. Tentokrát bylo mnohem víc míst na rozebrání, tak jsme si rezervovali pěkná sedadla a v letadle bylo nakonec tak málo lidí, že jsme měli pro sebe celou trojsedačku. Pěkná kompenzace za tu stísněnou cestu tam.

V letadle jsme měli konečně čas zhodnotit, co nám Japonsko dalo a co se teď budeme muset zas pracně odnaučovat. Protože v současné době:

• Nesmrkáme, zásadně popotahujeme.
• Neustále se klaníme a za všechno omlouváme. (Třeba i v případech, když do nás někdo vrazí nebo jsme jen moc velcí a zabíráme někde moc prostoru. To je v Japonsku docela běžné.)
• Když na nás někdo mluví, horlivě kýveme a vydáváme souhlasné zvuky. (Když to totiž neděláte, Japonci mají za to, že nerozumíte nebo vůbec neposloucháte.)
• Zvykli jsme si na na slušné zacházení s úsměvem v obchodech a ve službách.
• Na eskalátorech stojíme vlevo. (Byl dost problém se to přeučit, zpátky to bude asi zas chvíli trvat.)
• Když vcházíme do restaurace, máme tendence ukázat na prstech, že jsme dva. A jsme připraveni na to, že na nás celý personál na uvítanou zařve.
• Otáčíme klíčem na opačnou stranu. 
• Při přípitcích připíjíme sklenicí doprostřed stolu do chumlu.

Ale domů se už taky těšíme :)

Lusi