neděle 17. srpna 2014

Japonsko 2014 - tweety

Během našeho pobytu v Japonsku jsem se snažila aktuální postřehy psát na twitter. Přehodím je i sem, ať to máme na jednom místě.

  • 5. dubna: Oooh, much advert. Doge-inspired kampaň na Prahu na letišti už frčí.

    EMBEDDED IMUJ PERMALINK

  • 6. dubna: "Defibrilátor je umístěn ve voze číslo 4." (Keisei Skyliner) Miluju japonskou dopravu. #Japonsko

  • 7. dubna: 3 tatami se zatím zdají být dostatečným životním prostorem pro 2 lidi, co se mají rádi a netrpí extrémní klaustrofobií. #Japonsko

  • 9. dubna: To je šílené, jak tu ty prodavačky mají hlásky jako tříleté holčičky... Aha, to byly tříleté holčičky hrající si na obchod. #Japonsko

  • 9. dubna: Kanazawské kari je nejlepší! A ještě ke všemu se jí sporkem. Pure awesomeness. #Japonsko

  • 10. dubna: Ráno jsme viděli školáky v uniformách, jak jdou do kopce do školy a okolo kvetou sakury. #jakovanimééé #Japonsko

  • 10. dubna: Hlášení v autobuse taky pecka. "Vítejte v Takajamě. Místní specialitou je udon. Kdo chce na udon, ať vystoupí na příští zastávce." #Japonsko

  • 10. dubna: A řidič to dorazil svým výčtem: "Dejte pozor, ať tu nic nezapomenete. Třeba mobil, deštník, kabelku..." #Japonsko

  • 10. dubna: Omylem jsme koupili Pocky s příchutí "mléko dospělých" ( 大人のミルク). Naštěstí na internetu píšou, že je to opravdu z mléka kravského. #Japonsko

  • 11. dubna: Kanazawa je super město, protože je tu spousta míst #jakovanimééé včetně mého vysněného břehu řeky.

    EMBEDDED IMUJ PERMALINK

  • 11. dubna: Projít v záchodových pantoflích přes místnost plnou lidí a pak ještě potupněji zpět je vrátit >.< Trapas, co se vám jinde nestane. #Japonsko

  • 12. dubna: Ve 100jenových shopech seženete všechny poklady světa. Třeba lepidlo na podkolenky, aby neklouzaly. #Japonsko



  • 14. dubna: Zahlédli jsme živého tanukiho! Nenosí to náhodou štěstí nebo tak něco? #Japonsko

  • 14. dubna: Suvenýr, který jsme dlouho sháněli. Uhodnete, k čemu slouží? #Japonsko

    EMBEDDED IMUJ PERMALINK

  • 15. dubna: Kdo by to byl řekl, že ústřice můžou chutnat jako brokolice? #Japonsko

  • 16. dubna: Byli jsme se podívat v Onomiči s tím, že je to město Kamiču, ale vypozorovali jsme, že fskutčnosti město koček =^.^=

    EMBEDDED IMUJ PERMALINK

  • 17. dubna: Chtěli jsme navštívit českou hospodu v Tokiu, ale na netu píšou, že už nefunguje. Nejdřív zrušené muzeum zmrzliny a teď toto -_- #Japonsko

  • 17. dubna: Home is where your wi-fi connects automatically. Jsme zpět v Tokiu ve stejném pokojíku o rozloze 3 tatami. #Japonsko

    EMBEDDED IMUJ PERMALINK

  • 18. dubna: Zažili jsme zemětřesení! Bylo to jako když vám někdo leze na palandu a klepe s ní :) #Japonsko

  • 18. dubna: Kdo by tušil, jak se mi v Japonsku bude hodit, že jsem se kvůli Anime Zpívánkám na @akicon_cz naučila ústřední song z Totora. #Japonsko

  • 19. dubna: Pokud umíte dětskou vytleskávačku "Jak se tak dívám, už kvete jíva... ", v Nagasaki vás prý přivítají s otevřenou náručí. #Japonsko

  • 19. dubna: Jakmile jste někdy hráli Katamari Damacy, váš pohled na japonská města shora už nebude nikdy jako dřív. #Japonsko

  • 20. dubna: Objevili jsme oficiální slogan ještě lepší než "Oooh, Prague". Zní "Japan. Thank You." Škoda, že v místech, kde se nesmí fotit. #Japonsko

  • 20. dubna: Na Naritě už zavedli balení zavazadel. Přišli jsme na to 5 minut po zabalení krosen do jídelní folie svépomocí. #Japonsko

  • 21. dubna: A Girl In The Sunny Place je děsnej doják a není proto vhodný ke sledování v letadle! Vavča na přednášce na @Akicon_cz málo varoval.

  • 22. dubna: Japonsko zkontrolováno. Maj to v pořádku. A teď zpátky do všedních dní.

sobota 16. srpna 2014

Hudební hry, na které jsme natrefili

Jsem fanoušek hudebních her, takže jsem v Japonsku samozřejmě nemohla minout herny. Nestrávila jsem v nich nijak výrazně moc času, jelikož Jarník mou zálibu v podivném poskakování, mačkání tlačítek a jiném ohmatávání dunících přístrojů v potemnělém megahlučném prostoru z nepochopitelných důvodů nesdílí. Přesto jsem se snažila vypozorovat a zapamatovat si co nejvíc o současných trendech v hernách. Po konzultaci s dalšími hudebně-herními nadšenci jsem ovšem zjistila, že mé postřehy se s jejich celkem rozcházejí, a to jsme Japonsko navštívili zhruba ve stejnou dobu.

Následují článek tedy berte tak, že jde jen o subjektivní amatérské pozorování na základě návštěvy několika málo vybraných heren. Pokusím se vytáhnout z paměti co nejvíc. Fotek na její osvěžení nijak moc nemám, jelikož se v hernách zpravidla nesmí fotit. Co zde vidíte jsou v podstatě všechny použitelné, co mám.

Hudební hry se nachází většinou ve vyšších patrech větších heren. Někde jsou jim věnována třeba celá 2 patra, jinde najdete např. jen smutné Pop'n Music postávat kdesi u schodů. Ale skoro vždy platí, že aspoň jedna hudební arkáda se tam někde skrývat bude. V nižších patrech heren ze zásady kralují UFO catchery, v těch prostředních pak všemožné střílečky, závody a cigaretový dým.

Herna v Osace, jejíž rozložení zcela neodpovídá
výše popsanému. A taky tam UFO catcherům říkají
Crane Game. Prostě Osaka ;)

Co se týče hudebních her a mého pozorování, jedna věc je jistá. Tradiční DDR je už dávno za zenitem. Arkádu sice najdete v každé větší herně, většinou však zeje prázdnotou. Skákat jsem na ní viděla maximálně cizince.


Když jsme byli v Japonsku naposledy, zdálo se, že nejvíce frčí Jubeat (mačkání tlačítek do rytmu na arkádě, co je složená z obřích krychlí) a MaiMai (obří pračky, kterým se osahává displej v místě pomyslných dvířek do bubnu).

Jubeatová pole v hernách letos v dubnu už nebyla tak rozlehlá jako dřív, ale všude, kam jsem vkročila, jich byl dostatek a vždy nějaký volný. Navíc jsem si všimla vylepšení v tom, že v nich byla skoro všude zapíchnutá sluchátka, takže se dalo dost dobře hrát i v tom rachotu, co na hudebním patře zpravidla panuje. I když je možné, že jsem je minule jen přehlédla.


MaiMai arkád ale ubylo. Někde jsme na ně nenarazili vůbec, jinde se krčila třeba jen jedna dvoupračka.


Zhruba ve stejném rozsahu jako minule jsem zaznamenala ReflecBeat - hru, kde poklepáváním na polovinu displeje do hudby si odpalujete barevná kolečka s reálným nebo virtuálním soupeřem na druhém konci displeje. U téhle hry mě opět zamrzelo, jak vývoj klasických hudebních her pokračuje směrem, kdy vzniká spousta sobě dost podobných her a rapidně ubývá nutnosti se u her tohoto typu hýbat. To už i to mačkání tlačítek na Jubeatu a ošmatlávání praček je proti tomuhle tělocvik :/

Na druhou stranu nové možnosti do vyloženě pohybových her vnáší kinectoidní a další hry, kde je snímáno celé vaše tělo. I takových arkád jsme několik potkali, což pro mě bylo příjemné překvapení. Konkrétně šlo o Dance Evolution.


Z novinek, které jsem zahlédla, avšak zatím vůbec netuším, jak fungují, jelikož jsem je neměla příležitost vyzkoušet, jsem si zapamatovala Groove Coaster a Sound Voltex II. Jo a taky Project DIVA arkádu, která mi ale nějak nepřišla zajímavá natolik, abych měla potřebu ji blíže zkoumat.


K vidění byly často také arkády série GITADORA - Guitar Freaks a DrumMania. Hry jsou to už poměrně staré, ale evidentně stále populární a pořád jim vycházejí nové verze. Tudíž jich bylo všude dost a já tak měla poprvé šanci některou z nich zkusit.


Starší hudebně-herní stálice dále bývaly zastoupeny Pop'n Music, Beatamanií IIDX nebo Taiko no Tatsujin (ten bývá často odstrčený mimo hudebně-herní zónu, netuším proč). Doufám, že se nikdo neurazí, když je označuji jako starší, jde mi samozřejmě o koncept, k vidění byly mnohdy nejnovější kousky z dané řady her.

A tím je výčet mnou vypozorovných arkád u konce. Kdo by chtěl zažít atmosféru japonské herny na vlastní monitor, může se na závěr podívat na video od Werka, kterému se podařilo natočit na tajňačku průchod hernou odspodu až k vrchu (včetně cedule zákaz focení :D )



Lusi

pátek 25. července 2014

3 nejlepší japonské sladkosti dle Lusi

Ani naše chuťové pohárky v Japonsku nezahálely a poctivě jsme ochutnali spoustu místních sladkostí. Můžu vám díky tomu předložit svůj TOP 3 seznam dobrot, kvůli kterým se vyplatí do Japonska jet.

Zmrzlina v knedlíčku (moči ajsu)

Kopeček zmrzliny obalený tenkým těstíčkem moči knedlíčku je jednou z pochoutek, u kterých se nejvíc těším, až se jednou začnou prodávat i u nás.  Jde standardně o vanilkovou zmrzlinu v obalu z těsta, které se složitě popisuje. Taková sladká tenká mňamka, co se dost táhne a chutná poněkud syrově.
            

U stánku tuhle zmrzku můžete většinou sehnat pod názvem moči ajsu, v obchodech se dá sehnat sériově vyráběná se jménem juki daifuku. Balení obsahuje 2 knedlíčky a plastovou vidličku.

 

Jahody v karamelu (ičigo ame)

Tradiční japonskou festivalovou sladkostí je "ringo ame" - jablko v karamelu. V posledních letech ale Japonci upgradovali a začali ve sladkém roztoku máčet i další ovoce. Jmenovitě třeba právě jahody, které se k tomu podle mých chuťových buněk hodí úplně dokonale. Ičigo ame tedy na mém seznamu nesmí chybět.
Jde o jahody napíchnuté na špejli a obalené hmotou, která se opět nepopisuje zcela lehce. Je to jakýsi cukrový roztok, ale ne přímo karamel. Hmota je zářivě červená a ihned tvrdne. Nejlépe to vystihla Japonka, která nám celou sladkost popsala jako "jahody v bonbónu". Představte si tedy čerstvou jahodu uvnitř bonparu, která je (po dvou kusech) napíchnutá na špejli, a budete asi nejblíž.
Mimochodem jablko jsme taky zkoušeli a jahodám nesahá ani po špejli. Bylo to totiž jablko, které bychom v Čechách použili už tak leda do štrůdlu. Japonky při pohledu na naše fotky ovšem nezapomněly poznamenat, že za jejich mladých let bývalá ta jablka "v bonbónu" větší a chutnější (ale zas nebyly jahody a hroznové víno).
             

Palačinka (kurépu)

Japonská palačinka se nejvíce podobá té francouzské, jak už japonský název kurépu (z francouzského crêpe) napovídá. Liší se ale ve způsobu servírování. Palačinka je v Japonsku dobrotou, kterou koupíte převážně někde na ulici v okýnku nebo v pojízdném stánku. Servíruje se proto do kornoutu a se lžičkou.
Obsahem tohoto kornoutu jsou zpravidla vyloženě hříšné sladké orgie. Typickým příkladem může být palačinka plněná jahodami, mandlemi, šlehačkou a čokoládou. Mezi další oblíbené přísady patří třeba banány nebo pudink. Narazili jsme ale i na slané verze, či poměrně bizarní kombinace náplně, např. "tuňák - šunka - sýr" (v levém horním rohu na první fotce).

 

Nicméně největším kulinářským požitkem pro mě bylo, když jsem v Sunshine City objevila palačinku, která měla jako náplň zmrzlinu v knedlíčku a snad k ní i jahody. Prostě nejultimátnější kombo z tohoto seznamu!

A jaká japonská sladkost nejvíc chutná vám?
Lusi

sobota 19. července 2014

3 věci, které už v Tokiu nenajdete

Jak už jistě víte, v Tokiu je možné najít hromady úžasných atrakcí a míst. Ovšem nic netrvá věčně, takže existuje i několik takových, které tam dnes už nenajde. Abych vám ušetřila zbytečné plánování a hledání, podělím se o 3 místa, která jsme měli v plánu navštívit my, ale v roce 2014 už bylo pozdě.

Muzeum zmrzliny

Když jsme před dvěma lety v Tokiu od jiného cestovatele zaslechli, že byl před pár dny v Ikebukuru v muzeu zmrzliny, hned jsme si tohle místo psali na seznam na příště, protože už jsme bohužel neměli čas ho navštívit. Kdybychom bývali tušili, že do roka zmizí, upalovali bychom tam okamžitě.
Zmrzlinové městečko (Ice Cream City) se nacházelo v komplexu Sunshine City v rámci zábavního parku Namco Namja Town. Nabízelo k ochutnání nepřeberné množství druhů zmrzlin, včetně těch, které byste nevymysleli ani v nejdivočejších snech. Ochutnat zmrzlinu s příchutí indického kari, hovězího jazyka, hada nebo mořské vody musel být zážitek na celý život. Teď si můžete tak akorát přečíst cizí reportáž.

photo by On food and travel

Kdo by chtěl dnes ochutnat ty nejšílenější příchutě, má už smůlu. Zmrzlinové městečko a muzeum bylo prý nahrazeno částí, kde se prodávají všemožné japonské sladkosti. Nicméně jakousi náhradou by měl údajně být nový zmrzlinový salónek, kde servírují kopečky s 50 regionálními příchutěmi od česnekové a wasabové po levandulovou a tulipánovou. (Tohle jsem samozřejmě objevila až zase zpátky v Čechách, takže si opět píšu na příště >_<')  

Česká hospoda

Kamarád Prasátko nám před odjezdem doporučoval stavit se v Tokiu v české hospodě Ano, prosím. Znělo to jako super nápad, bohužel až v Japonsku nás napadlo podívat se na internet, kdy má otevřeno, a následně zjistit, že je zavřená už napořád. Evidentně šlo ale dříve o skvělé místo, kde jste si mohli dát "tlacenku" nebo "Rizek - Czech style".

Showroom záchodů (na původním místě)

Dalším výborným tipem od Prasátka byl showroom společnosti TOTO, která mimo jiné vyrábí hi-tech záchody, které mě fascinují. Výstavku mnoha tipů washletů jsem si nechtěla nechat ujít.
Vybaveni cílovým bodem, o kterém se psalo všude na internetu, mapou a GPSkou jsme v bludišti zvaném "60 výlezů ze stanice Šindžuku" úspěšně podešli devatero hor a devatero řek a vylezli přímo u budovy zvané "Shinjuku L Tower", kde se měl showroom nacházet. Budova vypadala velice administrativně a nepřístupně, proto jsme ji nejprve obešli ze všech stran, abychom našli nějaký vchod, který se nebude tvářit jako pouze pro zaměstnance. Nenašli jsme, tak jsme prostě jeden zvolili a pokusili se najít na vyvěšené ceduli, jestli tam někde firma TOTO sídlí. Na ceduli to moc nevypadalo, tak jsme to znovu zkonzultovali s internetem, kde na několika stránkách psali, že to tam prostě je a musí se jen vyjet výtahem do 26. patra. Informace o 26. a 27. patře byla na několika místech specificky zmíněná, tak když jsme nenašli nikoho, koho se šlo jednoduše zeptat, prostě jsme to prubli a vlezli do nejbližšího výtahu. Úspěšně jsme vyjeli do zmíněných pater, ovšem našli jsme tam jen svatební agenturu, která byla inzerovaná dole na těch seznamech zde sídlících firem.

Výhled z neúspěšné výpravy

Ovšem výhled tam byl pěkný, tak jsme se aspoň pokochali, vyfotili si Šindžuku shora a jeli zase dolů. Později se nám podařilo vypátrat, že showroom je přesunut jen o pár set metrů dál a při příští výpravě jsme už byli úspěšní.

Fotka z úspěšné výpravy za záchody

Pokud byste se do showroomu záchodů chtěli vypravit vy, vězte, že na adrese 1-6-1 Nishi-Shinjuku ho nenajdete. Zamiřte rovnou do JR Minami Shinjuku Building na adrese 2-1-5 Yoyogi, Shibuya.

Lusi

středa 16. července 2014

Králičí ostrov Okunošima

Že v Japonsku mají kočičí ostrov, kde žije více koček než lidí, je všeobecně známá věc.  Nicméně z běžných turistických míst je to pekelně z ruky. Před pár měsíci ale začala internetem prosakovat informace o existenci králičího ostrova, který byl shodou okolností na naší trase. Plán byl tedy jasný. 

Ostrov Okunošima je v posledních letech známý především díky tomu, že se na něm vyskytuje až nehorázné množství volně žijících roztomilých králíčků. Dříve byl ale známý kvůli věci dost odlišného charakteru - od konce dvacátých let zde totiž byla tajná továrna na jedovaté plyny. Ostrov tím začal být známý samozřejmě až ve chvíli, kdy se to provalilo, výroba chemických zbraní byla ukončena a továrna tedy už nadále tajná nebyla :) Dnes je na ostrově vybudováno dokonce i muzeum jedovatého plynu pro připomínku hrůz z dob minulých.


Ale nezapomínejte, že kromě toho je tam taky ta spousta králíčků! Okunošima je prostě ostrov protikladů. O tom, kde se na ostrově vzalo tolik králíků, existují dvě legendy. První se odvíjí od toho, že králíci byli za války na ostrově drženi jako testovací zvířata a po zrušení továrny se prostě rozutekli po ostrově a přemnožili se. Druhá legenda mluví o školní výpravě, která tam v sedmdesátých letech vypustila 8 králíků, o které už se nemohli školáci ve třídě starat. A za ta léta se jim rodinka pěkně rozrostla.


Ostrov se nachází v prefektuře Hirošima a dostat se na něj dá trajektem z pevninské stanice Tadanoumi (má mimochodem skvělý název - v mém neodborném překladu "jen obyčejné moře"). Cesta trajektem zabere jen pár minut a ve špičkách vyjíždí snad každou čtvrthodinu. Do Tadanoumi jezdí lokálka z Mihary, což je taky fajn zážitek a připomenutí toho, že ne všechny vlaky v Japonsku jsou šinkanseny, jak se někdy může zdát. Nicméně je to JR trať, takže RailPass v pohodě platí.


Celá Okunošima má obvod pouhých 4,3 km, takže by se dala v klidu obejít asi za hodinu. Akorát, když se budete zastavovat u každého aspoň trochu kawaii tvorečka, kterého potkáte, může to být i na několik hodin. My navštívili ostrov v době, kdy asi byl nějaký zavírací den nebo co, jelikož s námi na ostrově byli jen další 3 cizinci a několik japonských školních výprav, turistické centrum bylo zavřené a v místním hotelu to taky moc nežilo. Naštěstí jsme ale v onom hotelu sehnali speciální krmení pro králíky (kelímek za směšnou cenu 100 jenů - nejlepší investice ever - láska králíků na víc než hodinu pořízená za 20 Kč) a mohli se jít přátelit s chlupatými obyvateli ostrova.


Místní ušáčci jsou moc přátelští, spořádaně jedí jim určené krmení, vlezou vám všude, kam je necháte,  a občas se nechají i krmit z ruky.  Žádný nás nekousl ani nijak nenapadnul a na fotkách se tvářili nadmíru roztomile.  Po čase jsme ale objevili jejich temnou stránku - čůrají. A to dost. Za dvě hodiny obcházení ostrova a průběžného krmení to moje kalhoty chytly asi 4x napřímo od kolen dolů. Ale mně to za to stálo (zlatý rychleschnoucí outdoor). Kdo by odolal těm rozkošným tlamičkám.

Lusi


sobota 12. července 2014

Opičí park Iwatajama

O existenci opičího parku jsme se dozvěděli docela náhodou díky jedné z nejužitečnějších stránek pro cestování po Japonsku - Japan Guide. V předvečer plánovaného výletu na Fušimi Inari jsme se dívali na web s tím, že když nám zbyde čas, mohli bychom zopáknout návštěvu bambusového háje v Arašijamě, protože když jsme tam byli naposled, byli jsme tak promoklí, že jsme se víc soustředili na soukromé bazény ve vlastních botách než na bambus. Hledali jsme cestu, jak se nejlépe dostat jen k bambusům bez nutnosti absolvovat dlouhou pouť po okolních chrámech, kterou jsme si dali minule. A ejhle, v doporučených místech v okolí se nám ukázal jakýsi opičí park. Vypadal zajímavě, tak jsme si ho zapamatovali pro případ, že by nám náhodou zbyl čas i na něj. Nakonec jsme se k opičímu parku dostali zhruba hodinu před zavíračkou, tak jsme ho vyzkoušeli. 

Návštěvníka parku nejprve čeká docela dlouhý výšlap na vrchol hory, kde se nachází jádro parku a samotné opice. Převýšení, které je potřeba nastoupat, je asi 150 metrů a trvalo nám to minimálně půl hodiny. Po absolvování celé pouti branami na horu ve Fušimi Inari a okruhu bambusovým hájem ve stejný den to pro nás byla docela výzva. Cestu ovšem zpříjemňují pěkné výhledy, úsek s momidži (na podzim to musí být pecka) a infotabulky.



Hned někde na začátku stoupání jsme využili možnosti dát si pauzu pod záminkou prozkoumání sloupku se záludnou otázkou ze života opic. Byly tam možnosti a)b)c) i odhalení správné odpovědi. Zastávka dvojnásobně naboostovala naše ega, protože nejen, že jsme to přelouskali z japonštiny, ještě jsme správně odhadli, co místní opice jedí. Navíc jsme si pěkně oddechli a mohli stoupat dál... jen abychom u dalšího sloupku zjistili, že nás čeká stejná otázka, tentokrát v angličtině. Nicméně jsme díky poučným tabulkám nabrali spoustu znalostí o opicích už během cesty. Třeba to, že v Japonsku je jedinou původní a volně žijící opicí makak, což je logicky i druh, který je k vidění právě v tomto parku. Také jsme prostudovali pravidla chování, která tam platí, protože opice všude běhají volně. Nekoukat do očí, nekrmit, nevytahovat jídlo ani PET lahve a nepřibližovat se k opicím blíž než na 3 metry.

Na vrcholu hory je umístěna dřevěná budka s mřížemi v oknech, která je jediným místem, odkud je možné krmit opice. Funguje to tak, že turisti vlezou dovnitř do této "odpočívárny", koupí si tam krmení pro opice a pak zevnitř přes mříže krmí opice ven.

 

My jsme této možnosti také využili, koupili nakrájené banány a podávali je ven přes mříž do pacek opic spořádaně se střídajících u krmicího okna. 


Když jsme si užili přímého kontaktu s opicemi, vylezli jsme z odpočívárny ven a ještě si užili krásného výhledu na město a blízkého na volně obíhající opice. Náš nejzajímavější postřeh je, že se blbě dodržuje přikázaný odstup 3 metry, když si opice usmyslí, že si sedne doprostřed jediné vaší únikové cesty. A ještě se u toho tváří takhle:

Ale všechno dobře dopadlo a z parku jsme se nakonec dostali. Pokud na svých cestách budete projíždět kolem Arašijamy, Monkey Park Iwatajama určitě doporučujeme.
Lusi

neděle 27. dubna 2014

Kromě suši jsme v Japonsku jedli...

donburi
Miska rýže překrytá hustou omáčkou a masem. Oblíbili jsme si gjúdon (tenké plátky hovězího s cibulí) a ebidon (smažené krevety v těstíčku). Cena ~500 JPY (100 Kč).

Gjúdon


unagidžú / anagodžú
Krabička rýže překrytá sladkou hustou omáčkou a grilovaným úhořem. Unagi je sladkovodní úhoř, anago jeho mořský příbuzný.  Unagi má o něco křehčí a chutnější maso, proto je o něco dražší. Cena ~1800 JPY  (360 Kč).

Unagidžú


jakitori
Kuřecí špíz grilovaný ve sladké sojové omáčce. Kromě klasických prsíček s pórkem jsme na jehle ochutnali i kůži, krk, srdíčka, biskupa a játra.


rámen
Nudlová  polévka jako hlavní jídlo. Kromě čirého vývaru jsme občas narazili i na hutnější smetanovou variantu, která chutí trochu připomínala svíčkovou. Společně s nudlemi většinou v polévce plave nakládaná zelenina (ředkev, bambus), plátky vepřového, vajíčko naměkko, jarní cibulka, řasa, rybí sušenka (kamaboko). Cena ~700 JPY  (140 Kč).

Rámen

tonkatsu
Něco jako řízek nakrájený na proužky :) Strouhanka je ale jemnější a proužky se máčí ve sladké husté omáčce. Donburi verze tonkatsu (řízek položený na rýži) se jmenuje katsudon.

Tonkatsu


karé raisu
Hustá sladká kari omáčka s rýží. Většinou s kousky zeleniny a ozdobená nakládaným zázvorem. Cena ~550 JPY  (110 Kč).


jakigaki
Grilované ústřice. Specialita ostrova Mijadžima. S ústřicemi jsme neměli žádnou předchozí zkušenost a tyhle chutnaly jako něco mezi brokolicí a artyčokem. A konzistence připomínala vařenou zeleninu.
Jarník

sobota 26. dubna 2014

100jenové shopy

Obchody typu "vše za sto jenů" jsou naprosto úžasná místa. Nejen, že tam seženete vše, co potřebujete, ale i co nepotřebujete. A dokonce i věci, o kterých jste vůbec neměli ponětí, že existují. A to vše za takovou cenu! 100 jenů (od dubna po zvýšení DPH 108 jenů) odpovídá zhruba naší dvacetikoruně. To se pak člověk musí držet, aby si neodnesl domů půl krámu.
A co že tam tedy mají? Záleží obchod od obchodu. Standardně najdete všude věci do domácnosti (od ručníků, přes pantofle, po nádobí a různé menší kuchyňské nástroje) a papírnictví (sešity, fólie, psací potřeby, samolepky). Dál bývá často k nalezení sekce oděvních doplňků (ponožky, rukavice, cetky). Když máte štěstí, má takovýto obchod i jídelní sekci a to je teprve něco. Kromě rozličných druhů bonbonů (kuřecí, mléčné, řasové) seženete i přísady na vaření, za které byste v Čechách zaplatili nehorázné pálky, pokud by se vám je vůbec povedlo sehnat (cukr na melon pan FTW).
Samostatnou kapitolou jsou pak všemožné japonské divnosti, u kterých si prostě nemůžete pomoct a musíte si je pořídit, jakmile pochopíte, k čemu slouží. Stala jsem se takto vlastníkem bizarních předmětů jako je lepidlo na podkolenky, aby neklouzaly, nebo řetízek na klobouk, kterým si ho připoutáte k triku, aby neulétl. Ale viděli jsme jich mnohem víc, třeba ponožky na nohy od židlí asi aby židlím nebyla zima od země aby nepoškrábaly podlahu nebo nebyly hlučné.

  

Spoustu výrobků seženete v jiných obchodech třeba za pětinásobnou cenu, takže předpokladem, že nějak se to na výrobcích ze 100jenových obchůdků projevit musí. Ale pokud vám nezáleží na kvalitě vašich dopisních papírů, plastových misek nebo samolepek, jsou tato místa hotovými nákupními ráji.
V Tokiu dokonce často počítají s nájezdy cizinců, takže tam v nich seženete i nějaké ty suvenýry. Třeba obří pětipatrový 100jenový obchoďák Daisó na Haradžuku se nejaponci přímo hemžil. No není divu, vážně to stojí za to. Pokud budete mít někdy šanci, určitě doporučujeme návštěvu. I kdyby nenákupní.
Na vyhledávání těchto obchodů se nám nejvíce osvědčila aplikace Travel Japan, která na ně má samostatnou vyhledávací kategorii.

Lusi

Mírový dům hrůzy

Abychom to Japonsko pořad jen nechválili, podělím se i o jednu nepříjemnou zkušenost. Za svůj život jsem už spala v nejednom pochybném hostelu, ale zážitek z ósackého Peace Housu patří k těm nejhorším.
Nejhorší věcí na celém objektu je to, že vše je tam komunitní a místnosti do různé míry průchozí. Komunitní sprcha je průchozí (tomu se dá trochu zamezit pseudozávěsem), společný záchod je průchozí (tomu se dá zamezit tak, že se tam z jedné strany zamknete a doufáte, že z prádelny z druhé strany nikdo nepřijde), ovšem i private room je průchozí. Z čehož vyplývá, že není private ani za mák. Z jedné strany poloprůhledné dveře na chodbu, z druhé stejné dveře do dalšího pokoje. Zámky žádné.
Aby toho nebylo málo, měl hostel v našem "pokoji" uskladněná zavazadla jiných hostů, s tím, že jinde není místo. Říkali jsme si, že to asi jsou jen prázdné kufry dlouhodobých hostů, které tam jsou na dlouho, ale když jsme první den ráno z hostelu odešli a večer po návratu našli některé věci na jiných místech a nové kufry, bylo to už docela psycho.
Abych dokreslila atmosféru celého Peace Housu neboli mírového domu, ten "peace" nejspíš spočíval v tom, že striktně trvali na tichu (hostel je v obydlené čtvrti). Celý dům tak byl zvenku i zevnitř polepen cedulemi jako "Zde nemluvte.", "Před domem nemluvte.", "Na schodech našlapuje tiše." a výsledkem bylo to, že většina baráku byla úplně potichu, takže bylo všude pořádně slyšet hlučnou zábavu v čínském jazyce ze  společenské místnosti, které se účastnila i slečna domácí, a zpravidla desátou večerní rozhodně nekončila. Svou negativní zpětnou vazbu jsme chtěli poskytnout staffu při odjezdu, akorát v době pro checkout nikdo kompetentní v domě nebyl, takže jsme jim jen mailem napsali, že teda jedem.
Co se týká nás, už se na ono místo nikdy nevrátíme, přesto některé recenze na webu hostel chválí. Většinou si pochvalují, kolik si tam našli nových kamarádů. Pokud tam někdo jede za tímto účelem, může to být fajn. Z odposlechu to vypadalo, že byste mohli mít úspěch, i pokud byste tam jeli za účelem někoho sbalit. Možná se tam někdy dokonce mluví i víc anglicky než čínsky. My bohužel chtěli jen v klidu přespat a na to to místo úplně vhodné nebylo.

Důvěru v japonské pohostinství a ubytovací zařízení nám vrátilo hned další místo, kde jsme přespávali. Byl jím tradiční japonský penzion na ostrově Mijadžima. Měli jsme zde k dispozici vše, co nás jen mohlo napadnout včetně balkónu, snídaně a japonské lázně. Při odjezdu nám majitel ještě mnohokrát poděkoval, že jsme využili jejich služeb, dal nám dárek a poslal svého syna, ať nám ukáže zkratku k lanovce, kam jsme se chystali.

Selfie se synem majitele penzionu

Ubytování v penzionu na Mijadžimě bylo sice dražší než nocování v hostelech, ale hotel v Okajamě nám později dokázal, že za stejnou cenu jako děsivý Peace House v Ósace je možné získat zcela jinou kvalitu (čistokrevný hotelový pokoj s vlastním sociálním zařízením).
Lusi

čtvrtek 24. dubna 2014

Toshiba Science Museum

Kawasaki leží asi 20 minut cesty vlakem od centra Tokia. Kromě nejkratších jezdících schodů na světě nás sem přilákalo i muzeum vědy společnosti Toshiba.

Celé muzeum zabírá pouze část jednoho patra budovy. První z asi devíti oddělení je věnováno historii společnosti Toshiba. Jedním ze zakladatelů byl řemeslník, který se v polovině 19. století věnoval výrobě mechanických automat. Nad jeho mechanickou želvou jsme uznale pokývali hlavami. S příchodem elektřiny a elektroniky se měla společnost čile k světu. Na několika vitrínách jsme proto zahlédli kromě nálepky "první v Japonsku" i "první na světě". Poprvé jsme na vlastní oči viděli katodovou trubici v analogové televizní kameře. Popisky byly naštěstí kromě japonštiny i v angličtině.

Další části výstavy byly kupodivu ještě zajímavější, protože byly interaktivní. Tušili jsme, že některé části jsou věnovány hlavně dětským návštěvníkům. I přesto jsme si rádi zasoutěžili v generování elektřiny pomocí elektromagnetické indukce. Sednout si do publika naučného představení mezi japonské děti předškolního věku jsme se ale neodvážili.

Z ukázek základních fyzikálních jevů se výstava postupně překlopila do technologií současnosti a blízké budoucnosti. Logicky i do toho, jak konkrétně na tomto poli přispívá svými výrobky a systémy společnost Toshiba. Zaujaly nás hlavně různé senzory pro osobní použití (měření tepu, rozpoznávání okolí podle zvuků) i veřejné prostory (detekce obličeje).

Zlatým hřebem ale byla ukázka magnetické levitace. Jakmile jsme se přiblížili k záhadnému stříbrnému prstenci, přicupitala k nám uniformovaná slečna s nabídkou názorné ukázky.  Nejprve nám vysvětlila, že stříbrný prstenec je ve skutečnosti kolejnice obsahující velmi silný magnet. Na něj pak položila misku s několika menšími magnety. Pak se omluvila, aby se vzápětí vrátila z vedlejší místnosti v ochranné zástěře, brýlích a s kouřící termoskou.



"Toto je tekutý dusík. Pomocí něj nyní ochladíme magnety v misce." A s úsměvem vyprázdnila celou termosku do misky. "Prosím chvíli strpení, musím si dojít pro další." Se spadlou čelistí jsme pak sledovali, jak slečna jen kvůli našemu povyražení vylévá do misky další termosku. A to už magnetům v misce stačilo na to, aby se dostavil efekt supravodivosti a miska skutečně zůstala levitovat několik centimetrů nad kolejnicí.
V tu chvíli slečna do misky strčila. Miska nejenže spořádaně levitovala nad kolejnicí, ale dokonce kopírovala její kruhový tvar a několikrát opsala celý oblouk. Prý se tomu říká "pin effect" ("efekt připnutí"). Využívá se ho např. pro pohyb rychlovlaků těsně nad kolejí. Ke chlazení tam prý ale nejspíš používají něco jiného, než tekutý dusík :)


Jarník

neděle 20. dubna 2014

IC karty

Čipové IC karty jsou skvělá věc, která tu ulehčuje život místním i turistům a to nejen pro cestování po městě. Je to něco jako Open Card, kdyby se fakt vyvedla. Jednoduše nabíjecí víceúčelová kartička, za kterou zaplatíte vratnou zálohu a pak už na ni jen sypete peníze a platíte s ní. Pořízení a dobíjení je možné provést v automatu, který zpravidla umí i anglicky. Vrácení pak v kterémkoliv okénku u turniketů.
Neexistuje jednotná karta pro celé Japonsko, přesto jsou jednotlivé karty dost univerzální a platí většinou pro dost rozsáhlé regiony. Třeba ISOCA, kterou si pořídíte v Kjótu, vám platí jak na vlak v Osace, tak na tramvaj v Hirošimě, vzdálené skoro 300 kilometrů. Na severu jsme koukali, že mají kartičku jménem ICa. V Tokiu mají rovnou dvě. Kartu Suica od Japonských Drah a PASMO od soukromých dopravců. Jelikož se ale vydavatelé těchto karet dokázali dohodnout, jsou tyto 2 karty pro použití v Tokiu naprosto zaměnitelné. Teď už asi jen záleží, jaký obrázek na kartě se vám líbí víc, a podle toho vybírat :)
Použití na dopravu je u těchto karet primární a funguje (aspoň pro cizince s anonymní dobíjecí kartou) obdobně jako třeba Oyster v Londýně. Pípnete si u turniketů při vstupu do stanice, pak při výstupu a hned víte, kolik vás to stalo a kolik zbývá. Výhodou je, že nemusíte řešit, jak drahou jízdenku potřebujete, ani jiné věci předem.
Využití IC karet se ovšem neomezuje jen na dopravu. Můžete s nimi standardně platit v automatech na pití, v některých obchodech a trafikách nebo třeba za skříňku na nádraží. Viděli jsme i automaty na objednávání jídla v bistrech, které braly tuto kartu. A pokud jste speciální případ jako my a disponujete spoustou bankovek pochybného vzhledu (jelikož jste je dostali ve formě origami ;), dá se IC karta využít i jako "pračka peněz".
Lusi

čtvrtek 17. dubna 2014

Loterie v sámošce a další radosti pro zákazníky

O tom, že japonský přístup k zákazníkům je úplně jiný než ten, na který jsme zvyklí, by se dalo napsat strašně moc. Já se dnes zaměřím jen na malý zlomek a to, jak nás tu v poslední době příjemně překvapili při obyčejném nákupu potravin.
To si takhle jdeme do konbini Lawson (taková nonstop večerka, kterou najdete na každém druhém rohu) na standardní snídaňo-svačinový nákup dobrot za celkem tak 1000 jenů (asi 200 Kč) a po zaplacení nás prodavačka zadrží. “Nakoupili jste nad 800 jenů, můžete se zúčastnit naší loterie.“ 
A už zpod pultu vytahuje krabici se dvěma otvory pro ruku. V jednom osudí jsou lístky s výhrami všeho druhu včetně alkoholu, ve druhém pak bezalkoholová varianta. Ať vylosujete cokoliv, zatváří se prodavačka, že jste hrozní borci, vylosovali jste skvělou věc a hned s ní přispěchá.
Zkoušeli jsme to dvakrát. Poprvé jsme si z nealkoholové krabičky vylosovali sojovou tyčinku, podruhé z alkoholové jakýsi průhledný chlast v něčem, co vypadalo jako malá zavařovačka. Hecli jsme se a vypili to, moc chuti ani alkoholu to ve skutečnosti nemělo. Aspoň to ale nechutnalo po vodě z nádobí jako chryzantémový alkohol, co Jarník pořídil minule.


Podobné loterie tu mají docela tradici, takže to není něco nového a převratného, ale našince to minimálně pobaví. Jinak různé ty zákaznické kartičky a sbírání bodů tu, zdá se, vedou taky.
Co ale vždycky potěší, je zbytek standardního servisu v konbini. Prodavač vám vše před placením zabalí úhledně do taštičky. Pokud máte něco teplého, dá to zvlášť. Pokud máte něco, co je před konzumací lepší ohřát, nabídne vám ohřátí. Pokud máte v nákupu něco, co se musí jíst hůlkami nebo lžičkou, automaticky přibalí potřebný nástroj a třeba ještě ubrousek. Někde jsme dokonce viděli u vchodu i automat na horkou vodu pro ty, co si koupili instantní nudle. Co víc si přát?
Lusi

středa 16. dubna 2014

Kterak jsme cestovali autobusem

Cestování vlakem po Japonsku už máme dost v malíku. Především proto, že máme Rail Pass, který nás opravňuje k cestování jakýmkoliv vlakem Japonských Drah (kromě dvou nejluxusnějších šinkansenů). Co se vlaků týká, vyzkoušeli jsme už téměř vše od šinkansenů po couráky. Autobusy jsou pro nás ovšem stále výzva. Pokud v nich platí IC karta, stačí si jen pípnout při vstupu a výstupu a trefit správné dveře, to se ještě dá. Pokud ale platíte v městském autobuse penězi, funguje tam jakási magie, kde si dle displeje vpředu (nebo jiného okultního nástroje) spočítáte, kolik byste měli platit a pak přesný obnos vhodíte při výstupu do průhledné kasičky u řidiče.
Autobusy k dopravě po Japonsku používáme v podstatě jen pro cesty do míst, kam se nedá dostat vlakem nebo pěšky.  A právě taková situace nastala minulý týden v Kanazawě. Nejprve jsme se museli nějak přepravovat po Kanazawě samotné. To bylo nakonec mnohem jednodušší, než jsme čekali. V tomhle městě totiž operuje tzv. JR Bus, tedy autobusová linka patřící pod Japonské Dráhy, kterou jsme díky Rail Pasu měli zcela zdarma.
O něco zajímavější byl výlet do vesničky Širakawa, kam se dá dostat pouze dálkovým autobusem s místenkou a nijak jinak. V předvečer plánovaného výletu se nám povedlo na autobusovém nádraží rezervovat dvě předposlední a nepříjemně drahé jízdenky (hodina cesty asi 500 Kč) na autobus s roztomilým názvem Nohi Bus. Další den ráno proběhlo vše podle plánu a správným autobusem jsme se dostali na správné místo ve slíbený čas. Dokonce nám cestou i pustili nějaké to anglické hlášení. Autobus byl totiž z větší části zaplněn zahraničními turisty.

 


Ze Širakawy jsme se odpoledne chystali opět autobusem pokračovat do dalšího zajímavého města Takajama a odtamtud už hezky vlakem zpět do Kanazawy. U tohoto autobusu mělo stačit koupit jízdenku přímo v Širakawě chvíli před odjezdem, což jsme se také pokusili udělat. Při nákupu jízdenky se ovšem úřednice tak nějak ošívala, odešla se na chvíli poradit s kolegy a pak přivedla někoho, kdo nám zvládne anglicky vysvětlit, co je za problém. Pan v okýnku se nám začal omlouvat a tak jsme čekali, že je problém v tom, že se do busu už nevejdeme. Příčinou omluv ale bylo to, že je na dálnici zácpa a autobus by tak mohl nabrat zpoždění, možná až hodinu. Řekli jsme, že nám to nevadí a jízdenky stejně koupíme. Zaměstnanci autobusové společnosti se nám ještě chvíli snažili cestu rozmluvit, ale když jsme je ujistili, že tam opravdu chceme a opravdu nám zpoždění nevadí, lístky nám prodali.
Po nástupu do autobusu měl řidič dlouhý proslov v japonštině, kde japonský hovořícím cestujícím vysvětlil, co se děje, anglicky pak pronesl pouze "Jedeme jinou cestou. Příjezd o 15 minut později. OK?" Výsledné zpoždění bylo opravdu jen čtvrthodinové. Paráda.
Vtipná byla i hlášení v autobuse před příjezdem do cíle. Z japonského přednahraného jsme s naší znalostí japonštiny pochopili zhruba toto: "Za chvíli zastavíme v Takajamě. Vítejte v Takajamě. Místní specialitou je udon. Kdo si chce dát udon, ať se po výstupu z autobusu dá doprava. Vlakové nádraží bude nalevo. Prodejnu suvenýrů najdete naproti nádraží." Anglické hlášení informovalo suše "Příští zastávka Takajama."
Pak přišel ještě osobní proslov řidiče. Standardně jsou tu lidé před jakýmkoliv vystupováním z dopravního prostředku upozorňováni na to, aby si nic nezapomněli. Tento řidič to ovšem povýšil ještě tím, že vyjmenoval, co všechno bychom si tam mohli zapomenout (mobil, kabelku, deštník...).
Zkrátka a dobře, cestování autobusem je docela sranda. Asi to ještě zkusíme.
Lusi