neděle 27. dubna 2014

Kromě suši jsme v Japonsku jedli...

donburi
Miska rýže překrytá hustou omáčkou a masem. Oblíbili jsme si gjúdon (tenké plátky hovězího s cibulí) a ebidon (smažené krevety v těstíčku). Cena ~500 JPY (100 Kč).

Gjúdon


unagidžú / anagodžú
Krabička rýže překrytá sladkou hustou omáčkou a grilovaným úhořem. Unagi je sladkovodní úhoř, anago jeho mořský příbuzný.  Unagi má o něco křehčí a chutnější maso, proto je o něco dražší. Cena ~1800 JPY  (360 Kč).

Unagidžú


jakitori
Kuřecí špíz grilovaný ve sladké sojové omáčce. Kromě klasických prsíček s pórkem jsme na jehle ochutnali i kůži, krk, srdíčka, biskupa a játra.


rámen
Nudlová  polévka jako hlavní jídlo. Kromě čirého vývaru jsme občas narazili i na hutnější smetanovou variantu, která chutí trochu připomínala svíčkovou. Společně s nudlemi většinou v polévce plave nakládaná zelenina (ředkev, bambus), plátky vepřového, vajíčko naměkko, jarní cibulka, řasa, rybí sušenka (kamaboko). Cena ~700 JPY  (140 Kč).

Rámen

tonkatsu
Něco jako řízek nakrájený na proužky :) Strouhanka je ale jemnější a proužky se máčí ve sladké husté omáčce. Donburi verze tonkatsu (řízek položený na rýži) se jmenuje katsudon.

Tonkatsu


karé raisu
Hustá sladká kari omáčka s rýží. Většinou s kousky zeleniny a ozdobená nakládaným zázvorem. Cena ~550 JPY  (110 Kč).


jakigaki
Grilované ústřice. Specialita ostrova Mijadžima. S ústřicemi jsme neměli žádnou předchozí zkušenost a tyhle chutnaly jako něco mezi brokolicí a artyčokem. A konzistence připomínala vařenou zeleninu.
Jarník

sobota 26. dubna 2014

100jenové shopy

Obchody typu "vše za sto jenů" jsou naprosto úžasná místa. Nejen, že tam seženete vše, co potřebujete, ale i co nepotřebujete. A dokonce i věci, o kterých jste vůbec neměli ponětí, že existují. A to vše za takovou cenu! 100 jenů (od dubna po zvýšení DPH 108 jenů) odpovídá zhruba naší dvacetikoruně. To se pak člověk musí držet, aby si neodnesl domů půl krámu.
A co že tam tedy mají? Záleží obchod od obchodu. Standardně najdete všude věci do domácnosti (od ručníků, přes pantofle, po nádobí a různé menší kuchyňské nástroje) a papírnictví (sešity, fólie, psací potřeby, samolepky). Dál bývá často k nalezení sekce oděvních doplňků (ponožky, rukavice, cetky). Když máte štěstí, má takovýto obchod i jídelní sekci a to je teprve něco. Kromě rozličných druhů bonbonů (kuřecí, mléčné, řasové) seženete i přísady na vaření, za které byste v Čechách zaplatili nehorázné pálky, pokud by se vám je vůbec povedlo sehnat (cukr na melon pan FTW).
Samostatnou kapitolou jsou pak všemožné japonské divnosti, u kterých si prostě nemůžete pomoct a musíte si je pořídit, jakmile pochopíte, k čemu slouží. Stala jsem se takto vlastníkem bizarních předmětů jako je lepidlo na podkolenky, aby neklouzaly, nebo řetízek na klobouk, kterým si ho připoutáte k triku, aby neulétl. Ale viděli jsme jich mnohem víc, třeba ponožky na nohy od židlí asi aby židlím nebyla zima od země aby nepoškrábaly podlahu nebo nebyly hlučné.

  

Spoustu výrobků seženete v jiných obchodech třeba za pětinásobnou cenu, takže předpokladem, že nějak se to na výrobcích ze 100jenových obchůdků projevit musí. Ale pokud vám nezáleží na kvalitě vašich dopisních papírů, plastových misek nebo samolepek, jsou tato místa hotovými nákupními ráji.
V Tokiu dokonce často počítají s nájezdy cizinců, takže tam v nich seženete i nějaké ty suvenýry. Třeba obří pětipatrový 100jenový obchoďák Daisó na Haradžuku se nejaponci přímo hemžil. No není divu, vážně to stojí za to. Pokud budete mít někdy šanci, určitě doporučujeme návštěvu. I kdyby nenákupní.
Na vyhledávání těchto obchodů se nám nejvíce osvědčila aplikace Travel Japan, která na ně má samostatnou vyhledávací kategorii.

Lusi

Mírový dům hrůzy

Abychom to Japonsko pořad jen nechválili, podělím se i o jednu nepříjemnou zkušenost. Za svůj život jsem už spala v nejednom pochybném hostelu, ale zážitek z ósackého Peace Housu patří k těm nejhorším.
Nejhorší věcí na celém objektu je to, že vše je tam komunitní a místnosti do různé míry průchozí. Komunitní sprcha je průchozí (tomu se dá trochu zamezit pseudozávěsem), společný záchod je průchozí (tomu se dá zamezit tak, že se tam z jedné strany zamknete a doufáte, že z prádelny z druhé strany nikdo nepřijde), ovšem i private room je průchozí. Z čehož vyplývá, že není private ani za mák. Z jedné strany poloprůhledné dveře na chodbu, z druhé stejné dveře do dalšího pokoje. Zámky žádné.
Aby toho nebylo málo, měl hostel v našem "pokoji" uskladněná zavazadla jiných hostů, s tím, že jinde není místo. Říkali jsme si, že to asi jsou jen prázdné kufry dlouhodobých hostů, které tam jsou na dlouho, ale když jsme první den ráno z hostelu odešli a večer po návratu našli některé věci na jiných místech a nové kufry, bylo to už docela psycho.
Abych dokreslila atmosféru celého Peace Housu neboli mírového domu, ten "peace" nejspíš spočíval v tom, že striktně trvali na tichu (hostel je v obydlené čtvrti). Celý dům tak byl zvenku i zevnitř polepen cedulemi jako "Zde nemluvte.", "Před domem nemluvte.", "Na schodech našlapuje tiše." a výsledkem bylo to, že většina baráku byla úplně potichu, takže bylo všude pořádně slyšet hlučnou zábavu v čínském jazyce ze  společenské místnosti, které se účastnila i slečna domácí, a zpravidla desátou večerní rozhodně nekončila. Svou negativní zpětnou vazbu jsme chtěli poskytnout staffu při odjezdu, akorát v době pro checkout nikdo kompetentní v domě nebyl, takže jsme jim jen mailem napsali, že teda jedem.
Co se týká nás, už se na ono místo nikdy nevrátíme, přesto některé recenze na webu hostel chválí. Většinou si pochvalují, kolik si tam našli nových kamarádů. Pokud tam někdo jede za tímto účelem, může to být fajn. Z odposlechu to vypadalo, že byste mohli mít úspěch, i pokud byste tam jeli za účelem někoho sbalit. Možná se tam někdy dokonce mluví i víc anglicky než čínsky. My bohužel chtěli jen v klidu přespat a na to to místo úplně vhodné nebylo.

Důvěru v japonské pohostinství a ubytovací zařízení nám vrátilo hned další místo, kde jsme přespávali. Byl jím tradiční japonský penzion na ostrově Mijadžima. Měli jsme zde k dispozici vše, co nás jen mohlo napadnout včetně balkónu, snídaně a japonské lázně. Při odjezdu nám majitel ještě mnohokrát poděkoval, že jsme využili jejich služeb, dal nám dárek a poslal svého syna, ať nám ukáže zkratku k lanovce, kam jsme se chystali.

Selfie se synem majitele penzionu

Ubytování v penzionu na Mijadžimě bylo sice dražší než nocování v hostelech, ale hotel v Okajamě nám později dokázal, že za stejnou cenu jako děsivý Peace House v Ósace je možné získat zcela jinou kvalitu (čistokrevný hotelový pokoj s vlastním sociálním zařízením).
Lusi

čtvrtek 24. dubna 2014

Toshiba Science Museum

Kawasaki leží asi 20 minut cesty vlakem od centra Tokia. Kromě nejkratších jezdících schodů na světě nás sem přilákalo i muzeum vědy společnosti Toshiba.

Celé muzeum zabírá pouze část jednoho patra budovy. První z asi devíti oddělení je věnováno historii společnosti Toshiba. Jedním ze zakladatelů byl řemeslník, který se v polovině 19. století věnoval výrobě mechanických automat. Nad jeho mechanickou želvou jsme uznale pokývali hlavami. S příchodem elektřiny a elektroniky se měla společnost čile k světu. Na několika vitrínách jsme proto zahlédli kromě nálepky "první v Japonsku" i "první na světě". Poprvé jsme na vlastní oči viděli katodovou trubici v analogové televizní kameře. Popisky byly naštěstí kromě japonštiny i v angličtině.

Další části výstavy byly kupodivu ještě zajímavější, protože byly interaktivní. Tušili jsme, že některé části jsou věnovány hlavně dětským návštěvníkům. I přesto jsme si rádi zasoutěžili v generování elektřiny pomocí elektromagnetické indukce. Sednout si do publika naučného představení mezi japonské děti předškolního věku jsme se ale neodvážili.

Z ukázek základních fyzikálních jevů se výstava postupně překlopila do technologií současnosti a blízké budoucnosti. Logicky i do toho, jak konkrétně na tomto poli přispívá svými výrobky a systémy společnost Toshiba. Zaujaly nás hlavně různé senzory pro osobní použití (měření tepu, rozpoznávání okolí podle zvuků) i veřejné prostory (detekce obličeje).

Zlatým hřebem ale byla ukázka magnetické levitace. Jakmile jsme se přiblížili k záhadnému stříbrnému prstenci, přicupitala k nám uniformovaná slečna s nabídkou názorné ukázky.  Nejprve nám vysvětlila, že stříbrný prstenec je ve skutečnosti kolejnice obsahující velmi silný magnet. Na něj pak položila misku s několika menšími magnety. Pak se omluvila, aby se vzápětí vrátila z vedlejší místnosti v ochranné zástěře, brýlích a s kouřící termoskou.



"Toto je tekutý dusík. Pomocí něj nyní ochladíme magnety v misce." A s úsměvem vyprázdnila celou termosku do misky. "Prosím chvíli strpení, musím si dojít pro další." Se spadlou čelistí jsme pak sledovali, jak slečna jen kvůli našemu povyražení vylévá do misky další termosku. A to už magnetům v misce stačilo na to, aby se dostavil efekt supravodivosti a miska skutečně zůstala levitovat několik centimetrů nad kolejnicí.
V tu chvíli slečna do misky strčila. Miska nejenže spořádaně levitovala nad kolejnicí, ale dokonce kopírovala její kruhový tvar a několikrát opsala celý oblouk. Prý se tomu říká "pin effect" ("efekt připnutí"). Využívá se ho např. pro pohyb rychlovlaků těsně nad kolejí. Ke chlazení tam prý ale nejspíš používají něco jiného, než tekutý dusík :)

video

Jarník

neděle 20. dubna 2014

IC karty

Čipové IC karty jsou skvělá věc, která tu ulehčuje život místním i turistům a to nejen pro cestování po městě. Je to něco jako Open Card, kdyby se fakt vyvedla. Jednoduše nabíjecí víceúčelová kartička, za kterou zaplatíte vratnou zálohu a pak už na ni jen sypete peníze a platíte s ní. Pořízení a dobíjení je možné provést v automatu, který zpravidla umí i anglicky. Vrácení pak v kterémkoliv okénku u turniketů.
Neexistuje jednotná karta pro celé Japonsko, přesto jsou jednotlivé karty dost univerzální a platí většinou pro dost rozsáhlé regiony. Třeba ISOCA, kterou si pořídíte v Kjótu, vám platí jak na vlak v Osace, tak na tramvaj v Hirošimě, vzdálené skoro 300 kilometrů. Na severu jsme koukali, že mají kartičku jménem ICa. V Tokiu mají rovnou dvě. Kartu Suica od Japonských Drah a PASMO od soukromých dopravců. Jelikož se ale vydavatelé těchto karet dokázali dohodnout, jsou tyto 2 karty pro použití v Tokiu naprosto zaměnitelné. Teď už asi jen záleží, jaký obrázek na kartě se vám líbí víc, a podle toho vybírat :)
Použití na dopravu je u těchto karet primární a funguje (aspoň pro cizince s anonymní dobíjecí kartou) obdobně jako třeba Oyster v Londýně. Pípnete si u turniketů při vstupu do stanice, pak při výstupu a hned víte, kolik vás to stalo a kolik zbývá. Výhodou je, že nemusíte řešit, jak drahou jízdenku potřebujete, ani jiné věci předem.
Využití IC karet se ovšem neomezuje jen na dopravu. Můžete s nimi standardně platit v automatech na pití, v některých obchodech a trafikách nebo třeba za skříňku na nádraží. Viděli jsme i automaty na objednávání jídla v bistrech, které braly tuto kartu. A pokud jste speciální případ jako my a disponujete spoustou bankovek pochybného vzhledu (jelikož jste je dostali ve formě origami ;), dá se IC karta využít i jako "pračka peněz".
Lusi

čtvrtek 17. dubna 2014

Loterie v sámošce a další radosti pro zákazníky

O tom, že japonský přístup k zákazníkům je úplně jiný než ten, na který jsme zvyklí, by se dalo napsat strašně moc. Já se dnes zaměřím jen na malý zlomek a to, jak nás tu v poslední době příjemně překvapili při obyčejném nákupu potravin.
To si takhle jdeme do konbini Lawson (taková nonstop večerka, kterou najdete na každém druhém rohu) na standardní snídaňo-svačinový nákup dobrot za celkem tak 1000 jenů (asi 200 Kč) a po zaplacení nás prodavačka zadrží. “Nakoupili jste nad 800 jenů, můžete se zúčastnit naší loterie.“ 
A už zpod pultu vytahuje krabici se dvěma otvory pro ruku. V jednom osudí jsou lístky s výhrami všeho druhu včetně alkoholu, ve druhém pak bezalkoholová varianta. Ať vylosujete cokoliv, zatváří se prodavačka, že jste hrozní borci, vylosovali jste skvělou věc a hned s ní přispěchá.
Zkoušeli jsme to dvakrát. Poprvé jsme si z nealkoholové krabičky vylosovali sojovou tyčinku, podruhé z alkoholové jakýsi průhledný chlast v něčem, co vypadalo jako malá zavařovačka. Hecli jsme se a vypili to, moc chuti ani alkoholu to ve skutečnosti nemělo. Aspoň to ale nechutnalo po vodě z nádobí jako chryzantémový alkohol, co Jarník pořídil minule.


Podobné loterie tu mají docela tradici, takže to není něco nového a převratného, ale našince to minimálně pobaví. Jinak různé ty zákaznické kartičky a sbírání bodů tu, zdá se, vedou taky.
Co ale vždycky potěší, je zbytek standardního servisu v konbini. Prodavač vám vše před placením zabalí úhledně do taštičky. Pokud máte něco teplého, dá to zvlášť. Pokud máte něco, co je před konzumací lepší ohřát, nabídne vám ohřátí. Pokud máte v nákupu něco, co se musí jíst hůlkami nebo lžičkou, automaticky přibalí potřebný nástroj a třeba ještě ubrousek. Někde jsme dokonce viděli u vchodu i automat na horkou vodu pro ty, co si koupili instantní nudle. Co víc si přát?
Lusi

středa 16. dubna 2014

Kterak jsme cestovali autobusem

Cestování vlakem po Japonsku už máme dost v malíku. Především proto, že máme Rail Pass, který nás opravňuje k cestování jakýmkoliv vlakem Japonských Drah (kromě dvou nejluxusnějších šinkansenů). Co se vlaků týká, vyzkoušeli jsme už téměř vše od šinkansenů po couráky. Autobusy jsou pro nás ovšem stále výzva. Pokud v nich platí IC karta, stačí si jen pípnout při vstupu a výstupu a trefit správné dveře, to se ještě dá. Pokud ale platíte v městském autobuse penězi, funguje tam jakási magie, kde si dle displeje vpředu (nebo jiného okultního nástroje) spočítáte, kolik byste měli platit a pak přesný obnos vhodíte při výstupu do průhledné kasičky u řidiče.
Autobusy k dopravě po Japonsku používáme v podstatě jen pro cesty do míst, kam se nedá dostat vlakem nebo pěšky.  A právě taková situace nastala minulý týden v Kanazawě. Nejprve jsme se museli nějak přepravovat po Kanazawě samotné. To bylo nakonec mnohem jednodušší, než jsme čekali. V tomhle městě totiž operuje tzv. JR Bus, tedy autobusová linka patřící pod Japonské Dráhy, kterou jsme díky Rail Pasu měli zcela zdarma.
O něco zajímavější byl výlet do vesničky Širakawa, kam se dá dostat pouze dálkovým autobusem s místenkou a nijak jinak. V předvečer plánovaného výletu se nám povedlo na autobusovém nádraží rezervovat dvě předposlední a nepříjemně drahé jízdenky (hodina cesty asi 500 Kč) na autobus s roztomilým názvem Nohi Bus. Další den ráno proběhlo vše podle plánu a správným autobusem jsme se dostali na správné místo ve slíbený čas. Dokonce nám cestou i pustili nějaké to anglické hlášení. Autobus byl totiž z větší části zaplněn zahraničními turisty.

 


Ze Širakawy jsme se odpoledne chystali opět autobusem pokračovat do dalšího zajímavého města Takajama a odtamtud už hezky vlakem zpět do Kanazawy. U tohoto autobusu mělo stačit koupit jízdenku přímo v Širakawě chvíli před odjezdem, což jsme se také pokusili udělat. Při nákupu jízdenky se ovšem úřednice tak nějak ošívala, odešla se na chvíli poradit s kolegy a pak přivedla někoho, kdo nám zvládne anglicky vysvětlit, co je za problém. Pan v okýnku se nám začal omlouvat a tak jsme čekali, že je problém v tom, že se do busu už nevejdeme. Příčinou omluv ale bylo to, že je na dálnici zácpa a autobus by tak mohl nabrat zpoždění, možná až hodinu. Řekli jsme, že nám to nevadí a jízdenky stejně koupíme. Zaměstnanci autobusové společnosti se nám ještě chvíli snažili cestu rozmluvit, ale když jsme je ujistili, že tam opravdu chceme a opravdu nám zpoždění nevadí, lístky nám prodali.
Po nástupu do autobusu měl řidič dlouhý proslov v japonštině, kde japonský hovořícím cestujícím vysvětlil, co se děje, anglicky pak pronesl pouze "Jedeme jinou cestou. Příjezd o 15 minut později. OK?" Výsledné zpoždění bylo opravdu jen čtvrthodinové. Paráda.
Vtipná byla i hlášení v autobuse před příjezdem do cíle. Z japonského přednahraného jsme s naší znalostí japonštiny pochopili zhruba toto: "Za chvíli zastavíme v Takajamě. Vítejte v Takajamě. Místní specialitou je udon. Kdo si chce dát udon, ať se po výstupu z autobusu dá doprava. Vlakové nádraží bude nalevo. Prodejnu suvenýrů najdete naproti nádraží." Anglické hlášení informovalo suše "Příští zastávka Takajama."
Pak přišel ještě osobní proslov řidiče. Standardně jsou tu lidé před jakýmkoliv vystupováním z dopravního prostředku upozorňováni na to, aby si nic nezapomněli. Tento řidič to ovšem povýšil ještě tím, že vyjmenoval, co všechno bychom si tam mohli zapomenout (mobil, kabelku, deštník...).
Zkrátka a dobře, cestování autobusem je docela sranda. Asi to ještě zkusíme.
Lusi

pondělí 14. dubna 2014

Úroveň automatizace

Pokud turista přijede pouze do Tokia, pravděpodobně jako my získá pocit, jak je všechno "v Japonsku“ geniálně  promakané a automatizované. Vlaky vám v angličtině ukazují trasu, na které straně se otevřou dveře a mapu příští stanice, záchody splní každé vaše přání, aniž byste ho vyřkli, a voda, kterou si myjete ruce, je napouštěna do nádržky záchoda a následně použita na spláchnutí pro dalšího uživatele.
Mezi hlavním městem a ostatními regiony mohou být ale v tomto ohledu dost zásadní rozdíly. Pěkným příkladem, na který jsme narazili, jsou turnikety. Ve většině velkých měst, která jsme navštívili, fungují turnikety tak chytře, že jsou permanentně otevřené a pouze, když detekují člověka bez platné jízdenky, se zavřou a zablokují jinak hladký průchod davů. Pokud máte jednorázovou jízdenku, na vstupu do stanice vám ji turniket označí, na výstupu sežere. U elektronických karet stačí jen při vstupu i výstupu přiložit kartu. 
Ne tak ovšem v Kanazawě. Turnikety tu sice mají, ale u každého je malý výklenek, ve kterém stojí nádražák, který vám jízdenku osobně zkontroluje a pak vás nechá projít.
Co se týče jiných výdobytků tokijské civilizace, tak elektronické panely v lokálkách a informace v angličtině v jiných městech moc nefrčí a naše kamarádka studující v Ósace říkala, že záchod s napouštěcím umyvadlem taky ještě nepotkala.

Lusi

Nejkratší jezdící schody na světě

V podzemí jednoho obchoďáku v Kawasaki se nachází tajný skvost - nejkratší eskalátor na světě. Na internetu jsem od jiných podobně ulítlých cestovatelů našla poměrně podrobný popis, jak na něj. Psalo se, že eskalátor se nachází v podzemí obchodního domu MORE‘S poblíž východu číslo 29, že tam nikdo moc nechodí a projížďka nestojí nic, kromě vaší důstojnosti.
Schody se nám povedlo najít poměrně jednoduše, ani nebylo nutné procházet obchoďákem. Přímo z vlakové stanice se dá dostat do podzemního komplexu obchůdků s číslovanými východy. U východu 29 je vstup do MORE‘S a legendární schody jsou přímo u tohoto východu. Ta část o tom, že tam nikdo nechodí, ovšem vůbec nebyla pravdivá. Byli jsme tam okolo jedenácté dopoledne a Japonců okolo proudily davy. Někteří z nich eskalátor sami použili, ani se nad tím nepozastavili. 
Tím pádem ta část o ztrátě důstojnosti nabyla mnohem větších rozměrů, než jsem čekala, pokud jsem se chtěla několikrát projet a ještě vše pořádně zdokumentovat. Stálo to ale za to.

Lusi

čtvrtek 10. dubna 2014

Dobrodružství s adaptérem

Máme doma v Praze dva adaptéry na japonskou zásuvku. Kolik jsme si jich vzali do Japonska? Jeden na britskou. Zjistili jsme to první večer se zařízeními napůl vybitými. No co, stejně jsme se další den museli vypravit zpět na letiště pro tu nešťastnou SIMku (co by člověk neudělal pro internet) a kde jinde by měli mít redukci z japonské zásuvky na evropskou, když ne na letišti. 
Chvilku to trvalo, ale objevili jsme na letišti u příletů krámek, který tyto redukce a další cestovatelské potřeby prodával. Vybrali jsme podle kategorie tu správnou (francouzská rozteč) a vyrazili k domovu s pocitem dobře splněného úkolu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ji na hostelu vybalili z ne zcela průhledného obalu. Šlo totiž o opačnou redukci z evropské zásuvky na japonskou (a případně i jinou). Kdo je u všech všudy cílovkou zámořských adaptérů v PŘÍLETOVÉ hale?  Japonci vracející se z cest s myšlenkou "Á, přesně tohle mi celou dobu v Evropě chybělo, to musím koupit."!?
Naše mobilní zařízení už tou dobou byla vybitá téměř do mrtě, takže bylo nutné problém řešit. Pomohl nám majitel hostelu zapůjčením správného adaptéru. Byl správný v tom, že převáděl japonskou zásuvku na evropskou. Do toho evropského konce ovšem naše nabíječka ne zcela pasovala. Zde přišla vhod redukce z letiště, která sedla perfektně. A do ní už jsme mohli zapojit, co jsme chtěli. Hurá. Na jednu noc vyřešeno.

 

Další den jsme pro správnou součástku zamířili na jistotu do míst, kde jsme ji sehnali před dvěma lety. Akihabaře se přece  nepřezdívá Electric Town kvůli tomu, že tam prodávají mangu. Lov byl úspěšný a naše dobíjení zachráněno.

Lusi

Jak se dostat z letiště

Pokud se vám podaří úspěšně přežít více než desetihodinový let do Tokia, nemyslete si, že máte vyhráno. A už vůbec naivně nepředpokládejte, že byste se mohli z letištní budovy dostat za půl hodiny. Čekají vás totiž ještě 3 kola letištní kontroly.

1. kontrola - zdravotní

Po příletu musíte projít brankou, která změří vaši tělesnou teplotu. Pokud vám nic není, netrvá tato kontrola ani pár sekund. S opačným případem naštěstí nemáme zkušenosti. Ale u kontroly sedí Japonec v roušce připravený zjevně na cokoliv.

2. kontrola - imigrační

Pokud nejste Japonec nebo nemáte nějaké dlouhodobé vízum, musíte projít imigrační kontrolou, která se sestává především z dlouhého vyplňování a dlouhého čekání ve frontě. Kdo dostal vyplňovací formulář od aerolinek už v letadle, může si proces trochu urychlit předvyplněním. Záludné otázky tohoto formuláře zahrnují dotaz na číslo letu, adresu místa pobytu v Japonsku, japonské telefonní číslo na ubytování a peněžní obnos, který si vezete v hotovosti. Po vyplnění a vystání fronty vám už jen úředník sejme otisky, vyfotí vás a nalepí vízum do pasu.

3. kontrola - celní

Na svá zavazadla u pásu standardně nemusíte moc čekat, protože dorazila dávno před tím, než jste se prokousali pásovou kontrolou. Čeká vás ale další vyplňování formuláře. Výhodu máte opět, pokud vám ho někdo poskytl už v letadle.  Formulář neobsahuje žádné další chytáky kromě výše zmíněných. Na všechno odpovídejte NE. Na pána, kterému tento formulář budete odevzdávat, se hezky usmívejte. Na něm totiž záleží, jestli vás nechá na místě nějaké zavazadlo vybalit a jak moc. Nám jen nakoukl do příručních. Asi jsme sympoši.

Když tohle vše absolvujete, na vlak se pak dostanete v mžiku, stanici má totiž v podzemí letištní budovy (JR i Keisei).

Na nádraží před plakátem

A poslední rada na závěr. Když si necháte japonskou SIMku poslat k vyzvednutí na poště na letišti a ta vám stihne zavřít, než se protunelujete všemi kontrolami, máte prostě smůlu.

Lusi

sobota 5. dubna 2014

... a jedem!

Vše je sbaleno, přichystáno a my vyrážíme na další dobrodružství do Japonska! V předchozím článku najdete plánovanou trasu se zastávkami, co nás čekají. Přípravy probíhaly zhruba stejně jako před dvěma lety, jen trochu poklidněji, protože už víme, do čeho jdeme. Na blog tentokrát nebudeme psát všechny zážitky rozdělené do článků po dnech, ale jen to nejepičtější, rozdělené podle jednotlivých zajímavostí nebo událostí.
Fotky najdete tradičně schované za odkazem vpravo nahoře. A jako první fotku na blog opět přihazujeme zásoby dárků pro Japonce. Jejich místo v našich báglech budou během cesty postupně střídat suvenýry :3

Lusi