pátek 25. července 2014

3 nejlepší japonské sladkosti dle Lusi

Ani naše chuťové pohárky v Japonsku nezahálely a poctivě jsme ochutnali spoustu místních sladkostí. Můžu vám díky tomu předložit svůj TOP 3 seznam dobrot, kvůli kterým se vyplatí do Japonska jet.

Zmrzlina v knedlíčku (moči ajsu)

Kopeček zmrzliny obalený tenkým těstíčkem moči knedlíčku je jednou z pochoutek, u kterých se nejvíc těším, až se jednou začnou prodávat i u nás.  Jde standardně o vanilkovou zmrzlinu v obalu z těsta, které se složitě popisuje. Taková sladká tenká mňamka, co se dost táhne a chutná poněkud syrově.
            

U stánku tuhle zmrzku můžete většinou sehnat pod názvem moči ajsu, v obchodech se dá sehnat sériově vyráběná se jménem juki daifuku. Balení obsahuje 2 knedlíčky a plastovou vidličku.

 

Jahody v karamelu (ičigo ame)

Tradiční japonskou festivalovou sladkostí je "ringo ame" - jablko v karamelu. V posledních letech ale Japonci upgradovali a začali ve sladkém roztoku máčet i další ovoce. Jmenovitě třeba právě jahody, které se k tomu podle mých chuťových buněk hodí úplně dokonale. Ičigo ame tedy na mém seznamu nesmí chybět.
Jde o jahody napíchnuté na špejli a obalené hmotou, která se opět nepopisuje zcela lehce. Je to jakýsi cukrový roztok, ale ne přímo karamel. Hmota je zářivě červená a ihned tvrdne. Nejlépe to vystihla Japonka, která nám celou sladkost popsala jako "jahody v bonbónu". Představte si tedy čerstvou jahodu uvnitř bonparu, která je (po dvou kusech) napíchnutá na špejli, a budete asi nejblíž.
Mimochodem jablko jsme taky zkoušeli a jahodám nesahá ani po špejli. Bylo to totiž jablko, které bychom v Čechách použili už tak leda do štrůdlu. Japonky při pohledu na naše fotky ovšem nezapomněly poznamenat, že za jejich mladých let bývalá ta jablka "v bonbónu" větší a chutnější (ale zas nebyly jahody a hroznové víno).
             

Palačinka (kurépu)

Japonská palačinka se nejvíce podobá té francouzské, jak už japonský název kurépu (z francouzského crêpe) napovídá. Liší se ale ve způsobu servírování. Palačinka je v Japonsku dobrotou, kterou koupíte převážně někde na ulici v okýnku nebo v pojízdném stánku. Servíruje se proto do kornoutu a se lžičkou.
Obsahem tohoto kornoutu jsou zpravidla vyloženě hříšné sladké orgie. Typickým příkladem může být palačinka plněná jahodami, mandlemi, šlehačkou a čokoládou. Mezi další oblíbené přísady patří třeba banány nebo pudink. Narazili jsme ale i na slané verze, či poměrně bizarní kombinace náplně, např. "tuňák - šunka - sýr" (v levém horním rohu na první fotce).

 

Nicméně největším kulinářským požitkem pro mě bylo, když jsem v Sunshine City objevila palačinku, která měla jako náplň zmrzlinu v knedlíčku a snad k ní i jahody. Prostě nejultimátnější kombo z tohoto seznamu!

A jaká japonská sladkost nejvíc chutná vám?
Lusi

sobota 19. července 2014

3 věci, které už v Tokiu nenajdete

Jak už jistě víte, v Tokiu je možné najít hromady úžasných atrakcí a míst. Ovšem nic netrvá věčně, takže existuje i několik takových, které tam dnes už nenajde. Abych vám ušetřila zbytečné plánování a hledání, podělím se o 3 místa, která jsme měli v plánu navštívit my, ale v roce 2014 už bylo pozdě.

Muzeum zmrzliny

Když jsme před dvěma lety v Tokiu od jiného cestovatele zaslechli, že byl před pár dny v Ikebukuru v muzeu zmrzliny, hned jsme si tohle místo psali na seznam na příště, protože už jsme bohužel neměli čas ho navštívit. Kdybychom bývali tušili, že do roka zmizí, upalovali bychom tam okamžitě.
Zmrzlinové městečko (Ice Cream City) se nacházelo v komplexu Sunshine City v rámci zábavního parku Namco Namja Town. Nabízelo k ochutnání nepřeberné množství druhů zmrzlin, včetně těch, které byste nevymysleli ani v nejdivočejších snech. Ochutnat zmrzlinu s příchutí indického kari, hovězího jazyka, hada nebo mořské vody musel být zážitek na celý život. Teď si můžete tak akorát přečíst cizí reportáž.

photo by On food and travel

Kdo by chtěl dnes ochutnat ty nejšílenější příchutě, má už smůlu. Zmrzlinové městečko a muzeum bylo prý nahrazeno částí, kde se prodávají všemožné japonské sladkosti. Nicméně jakousi náhradou by měl údajně být nový zmrzlinový salónek, kde servírují kopečky s 50 regionálními příchutěmi od česnekové a wasabové po levandulovou a tulipánovou. (Tohle jsem samozřejmě objevila až zase zpátky v Čechách, takže si opět píšu na příště >_<')  

Česká hospoda

Kamarád Prasátko nám před odjezdem doporučoval stavit se v Tokiu v české hospodě Ano, prosím. Znělo to jako super nápad, bohužel až v Japonsku nás napadlo podívat se na internet, kdy má otevřeno, a následně zjistit, že je zavřená už napořád. Evidentně šlo ale dříve o skvělé místo, kde jste si mohli dát "tlacenku" nebo "Rizek - Czech style".

Showroom záchodů (na původním místě)

Dalším výborným tipem od Prasátka byl showroom společnosti TOTO, která mimo jiné vyrábí hi-tech záchody, které mě fascinují. Výstavku mnoha tipů washletů jsem si nechtěla nechat ujít.
Vybaveni cílovým bodem, o kterém se psalo všude na internetu, mapou a GPSkou jsme v bludišti zvaném "60 výlezů ze stanice Šindžuku" úspěšně podešli devatero hor a devatero řek a vylezli přímo u budovy zvané "Shinjuku L Tower", kde se měl showroom nacházet. Budova vypadala velice administrativně a nepřístupně, proto jsme ji nejprve obešli ze všech stran, abychom našli nějaký vchod, který se nebude tvářit jako pouze pro zaměstnance. Nenašli jsme, tak jsme prostě jeden zvolili a pokusili se najít na vyvěšené ceduli, jestli tam někde firma TOTO sídlí. Na ceduli to moc nevypadalo, tak jsme to znovu zkonzultovali s internetem, kde na několika stránkách psali, že to tam prostě je a musí se jen vyjet výtahem do 26. patra. Informace o 26. a 27. patře byla na několika místech specificky zmíněná, tak když jsme nenašli nikoho, koho se šlo jednoduše zeptat, prostě jsme to prubli a vlezli do nejbližšího výtahu. Úspěšně jsme vyjeli do zmíněných pater, ovšem našli jsme tam jen svatební agenturu, která byla inzerovaná dole na těch seznamech zde sídlících firem.

Výhled z neúspěšné výpravy

Ovšem výhled tam byl pěkný, tak jsme se aspoň pokochali, vyfotili si Šindžuku shora a jeli zase dolů. Později se nám podařilo vypátrat, že showroom je přesunut jen o pár set metrů dál a při příští výpravě jsme už byli úspěšní.

Fotka z úspěšné výpravy za záchody

Pokud byste se do showroomu záchodů chtěli vypravit vy, vězte, že na adrese 1-6-1 Nishi-Shinjuku ho nenajdete. Zamiřte rovnou do JR Minami Shinjuku Building na adrese 2-1-5 Yoyogi, Shibuya.

Lusi

středa 16. července 2014

Králičí ostrov Okunošima

Že v Japonsku mají kočičí ostrov, kde žije více koček než lidí, je všeobecně známá věc.  Nicméně z běžných turistických míst je to pekelně z ruky. Před pár měsíci ale začala internetem prosakovat informace o existenci králičího ostrova, který byl shodou okolností na naší trase. Plán byl tedy jasný. 

Ostrov Okunošima je v posledních letech známý především díky tomu, že se na něm vyskytuje až nehorázné množství volně žijících roztomilých králíčků. Dříve byl ale známý kvůli věci dost odlišného charakteru - od konce dvacátých let zde totiž byla tajná továrna na jedovaté plyny. Ostrov tím začal být známý samozřejmě až ve chvíli, kdy se to provalilo, výroba chemických zbraní byla ukončena a továrna tedy už nadále tajná nebyla :) Dnes je na ostrově vybudováno dokonce i muzeum jedovatého plynu pro připomínku hrůz z dob minulých.


Ale nezapomínejte, že kromě toho je tam taky ta spousta králíčků! Okunošima je prostě ostrov protikladů. O tom, kde se na ostrově vzalo tolik králíků, existují dvě legendy. První se odvíjí od toho, že králíci byli za války na ostrově drženi jako testovací zvířata a po zrušení továrny se prostě rozutekli po ostrově a přemnožili se. Druhá legenda mluví o školní výpravě, která tam v sedmdesátých letech vypustila 8 králíků, o které už se nemohli školáci ve třídě starat. A za ta léta se jim rodinka pěkně rozrostla.


Ostrov se nachází v prefektuře Hirošima a dostat se na něj dá trajektem z pevninské stanice Tadanoumi (má mimochodem skvělý název - v mém neodborném překladu "jen obyčejné moře"). Cesta trajektem zabere jen pár minut a ve špičkách vyjíždí snad každou čtvrthodinu. Do Tadanoumi jezdí lokálka z Mihary, což je taky fajn zážitek a připomenutí toho, že ne všechny vlaky v Japonsku jsou šinkanseny, jak se někdy může zdát. Nicméně je to JR trať, takže RailPass v pohodě platí.


Celá Okunošima má obvod pouhých 4,3 km, takže by se dala v klidu obejít asi za hodinu. Akorát, když se budete zastavovat u každého aspoň trochu kawaii tvorečka, kterého potkáte, může to být i na několik hodin. My navštívili ostrov v době, kdy asi byl nějaký zavírací den nebo co, jelikož s námi na ostrově byli jen další 3 cizinci a několik japonských školních výprav, turistické centrum bylo zavřené a v místním hotelu to taky moc nežilo. Naštěstí jsme ale v onom hotelu sehnali speciální krmení pro králíky (kelímek za směšnou cenu 100 jenů - nejlepší investice ever - láska králíků na víc než hodinu pořízená za 20 Kč) a mohli se jít přátelit s chlupatými obyvateli ostrova.


Místní ušáčci jsou moc přátelští, spořádaně jedí jim určené krmení, vlezou vám všude, kam je necháte,  a občas se nechají i krmit z ruky.  Žádný nás nekousl ani nijak nenapadnul a na fotkách se tvářili nadmíru roztomile.  Po čase jsme ale objevili jejich temnou stránku - čůrají. A to dost. Za dvě hodiny obcházení ostrova a průběžného krmení to moje kalhoty chytly asi 4x napřímo od kolen dolů. Ale mně to za to stálo (zlatý rychleschnoucí outdoor). Kdo by odolal těm rozkošným tlamičkám.

video
Lusi


sobota 12. července 2014

Opičí park Iwatajama

O existenci opičího parku jsme se dozvěděli docela náhodou díky jedné z nejužitečnějších stránek pro cestování po Japonsku - Japan Guide. V předvečer plánovaného výletu na Fušimi Inari jsme se dívali na web s tím, že když nám zbyde čas, mohli bychom zopáknout návštěvu bambusového háje v Arašijamě, protože když jsme tam byli naposled, byli jsme tak promoklí, že jsme se víc soustředili na soukromé bazény ve vlastních botách než na bambus. Hledali jsme cestu, jak se nejlépe dostat jen k bambusům bez nutnosti absolvovat dlouhou pouť po okolních chrámech, kterou jsme si dali minule. A ejhle, v doporučených místech v okolí se nám ukázal jakýsi opičí park. Vypadal zajímavě, tak jsme si ho zapamatovali pro případ, že by nám náhodou zbyl čas i na něj. Nakonec jsme se k opičímu parku dostali zhruba hodinu před zavíračkou, tak jsme ho vyzkoušeli. 

Návštěvníka parku nejprve čeká docela dlouhý výšlap na vrchol hory, kde se nachází jádro parku a samotné opice. Převýšení, které je potřeba nastoupat, je asi 150 metrů a trvalo nám to minimálně půl hodiny. Po absolvování celé pouti branami na horu ve Fušimi Inari a okruhu bambusovým hájem ve stejný den to pro nás byla docela výzva. Cestu ovšem zpříjemňují pěkné výhledy, úsek s momidži (na podzim to musí být pecka) a infotabulky.



Hned někde na začátku stoupání jsme využili možnosti dát si pauzu pod záminkou prozkoumání sloupku se záludnou otázkou ze života opic. Byly tam možnosti a)b)c) i odhalení správné odpovědi. Zastávka dvojnásobně naboostovala naše ega, protože nejen, že jsme to přelouskali z japonštiny, ještě jsme správně odhadli, co místní opice jedí. Navíc jsme si pěkně oddechli a mohli stoupat dál... jen abychom u dalšího sloupku zjistili, že nás čeká stejná otázka, tentokrát v angličtině. Nicméně jsme díky poučným tabulkám nabrali spoustu znalostí o opicích už během cesty. Třeba to, že v Japonsku je jedinou původní a volně žijící opicí makak, což je logicky i druh, který je k vidění právě v tomto parku. Také jsme prostudovali pravidla chování, která tam platí, protože opice všude běhají volně. Nekoukat do očí, nekrmit, nevytahovat jídlo ani PET lahve a nepřibližovat se k opicím blíž než na 3 metry.

Na vrcholu hory je umístěna dřevěná budka s mřížemi v oknech, která je jediným místem, odkud je možné krmit opice. Funguje to tak, že turisti vlezou dovnitř do této "odpočívárny", koupí si tam krmení pro opice a pak zevnitř přes mříže krmí opice ven.

 

My jsme této možnosti také využili, koupili nakrájené banány a podávali je ven přes mříž do pacek opic spořádaně se střídajících u krmicího okna. 

video

Když jsme si užili přímého kontaktu s opicemi, vylezli jsme z odpočívárny ven a ještě si užili krásného výhledu na město a blízkého na volně obíhající opice. Náš nejzajímavější postřeh je, že se blbě dodržuje přikázaný odstup 3 metry, když si opice usmyslí, že si sedne doprostřed jediné vaší únikové cesty. A ještě se u toho tváří takhle:

Ale všechno dobře dopadlo a z parku jsme se nakonec dostali. Pokud na svých cestách budete projíždět kolem Arašijamy, Monkey Park Iwatajama určitě doporučujeme.
Lusi